Zveme Vás
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
12.05.2024 08:35
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
15.05.2024 18:00
Stavební vývoj Pardubic
Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Vstup zdarma.
typ akce: Hovory o Pardubicku
19.05.2024 07:05
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad - zřic. hradu Kyšperk - Kopeček - Pustiny -Písečná u Rybníčka - Vakdštejn - Přírodní park Orlice - Letohrad Kopečková pouť. Délka trasy 14 / 7 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 14/15:03/16:00 ČD. Ved: A. Milatová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Jiří Paleček - 80 let mého života
Redaktorem Zpráv jsem byl vyzván, abych ke svým osmdesátinám napsal
stručný životopis.Uvažoval jsem, jak k tomuto úkolu přistoupit nově, zejména, když mnohé již ve Zprávách bylo a je také známo. Vzpomněl jsem si na jednu zábavnou scénku, kde jakýsi laureát děkoval spoustě příbuzných, známých, spolupracovníků a p.Tak jsem se rozhodl udělat to podobně, i když laureát nejsem, ale myslím, že je třeba některé osoby z mého života připomenout.
Za to, že jsem pardubický patriot,děkuji svému otci (*1880), který byl Plzeňák, ale minulost Pardubic poznal a pochopil lépe než většina Pardubáků. Byl nejstarší z pěti dětí, ale jeho sourozence ani jeho rodiče jsem nikdy nepoznal. Otec se původně vyučil truhlářem, jeho výuční kus – zdobenou šatní skříň – máme dosud. Místo na vojnu se dal k četnictvu a absolvoval základní dvouletou školu, která mu kupodiu poskytla všestranné, téměř středoškolské vzdělání.
Průpovídka „chytrý jako četník“ byla tehdy zřejmě oprávněná. Za války byl v Haliči na stanicích nedaleko fronty a poznal krutý útlak Poláků od Rusů. Zde se seznámil a oženil s mou matkou, narodily se jim dvě mé starší sestry. Po válce byl přijat do polských služeb a zažil zde i bolševické bouře. Při sporu ČSR o Těšínsko byl s rodinou odsunut do Čech. Před 80 lety byl jako vrchní četnický strážmistr velitelem četnické stanice v čistě německé obci Velká Zdobnice v Orlických horách a tam jsem se narodil. Služba zde byla těžká, rozsáhlý obvod v těžkém terénu se musel obcházet denně i v zimních vánicích. I život místních obyvatel byl bídný, neúrodná políčka na strmých stráních se obdělávala ručně. Jediná možnost výdělku byla v panských lesích. Jejich český správce snad v tom odlehlém kraji nevzal na vědomí zrušení nevolnictví a dělníky týral. Za takový přečin jej otec zatkl. Ovšem pan správce měl známé, stěžoval si a otec byl kárně potrestán a přeložen. Když se odvolával a pak soudil, dostal se do sporu až s generálem četnictva v Hradci Králové. Prohrál, byl penzionován a pětičlenná rodina byla odkázána na minimální důchod. To později ovlivnilo můj vztah k historii a politickým heslům o pravdě, lásce a spravedlnosti. Za to jsem otci vděčný, i když jsem v kádrových materiálech měl „syn četníka (jednoho z úhlavních nepřátel lidu), starého Rakušáka, nepřítele socialismu, který chodí do kostela, na schůze a brigády nechodí“.
Děkuji i mé matce, která z toho malého důchodu, z něhož ještě něco šlo na soudní poplatky, nás uživila, takže jsem do školy chodil jako slušně oblečený žáček, a nesměl chodit bos, jako jiní kamarádi, i když mě boty někdy tlačily. Za to, že jsme měli střechu nad hlavou, děkuji dědečkovi z matčiny strany. Děda Josef Obr pocházel z Pardubiček, a stěží měl základní vzdělání. V Ramovce (dnes PARAMO) se ale vypracoval na předáka a byl vyslán do rafinerie v Drogobiczi v Haliči, kde byl před svět. válkou s celou rodinou. Po válce se vrátil do Pardubic. Ve 20. letech byl vyslán do rafinerie v Pernambuku v Mexiku. Po ročním nebo dvouletém pobytu se vrátil s širokým kloboukem, kterým si vysloužil přezdívku Amerikán. Za ušetřené dolary postavil domek ve Familii, o podkrovní pokoj lepší než sousední přízemní domky, a pořídil hospodářství o dvou hektarech s dvěma kravami. O hospodářství se starala babička Anna, rozená Flekačová, pocházející z jednoho z nejstarších domků rábizační osady Familie.
Krátce po postavení domku dědeček zemřel na mozkovou mrtvici. Když otec přišel o zaměstnání i byt, přestěhovali jsme se k babičce. Hospodářství se zrušilo, pozemky pronajaly, velkou zahradu u domu pak obdělával otec. Tak od 3 roků jsem občanem Pardubic a ač nejsem rodák, pokládám se za lokálního patriota.
R. 1935 jsem navštěvoval mateřskou školu U kostelíčka, a od r. 1936 obecnou školu U kostelíčka, kde je dnes sportovní gymnázium. V první třídě mne učila učitelka Neradová a v dalších učitel Krček.
Náš dům byl až na konci Familie, za námi byla pole, za nimi les Ježkovec a ohrada Zámečku. Tehdy za ohradou byla chalupa rolníka, který obhospodařoval pozemky náležející k Zámečku. Až ke plotu bylo pole našich her i s fotbalovým pláckem. Přes Ježkovec a podél lesíka Migriňáku, který prý byl slečny Migrinové, / nevím, zda to nebyla baronka Nygrinová/, jsme se s otcem chodili koupat do Chrudimky u Drozdic, říkalo se Droždice. Plavat jsem se naučil sám potápěním na mělčině. Do Drozdic k Cabicarům, kteří měli vzorový statek, chodil otec denně v létě, v zimě pro mléko, i ještě několik let za války, kdy již to bylo nebezpečné. R. 1937 Zámeček převzala armáda a začala stavět kasárna a stáje jezdeckého učiliště. Chalupa u ohrady byla zbourána a v těch místech se těžil písek na stavbu. V odtěženém pahorku vznikla písková stěna a na uvolněné ploše dvě prohlubně naplněné vodou. Tam jsme se s kamarády koupali, přestože voda byla zelená od řas či žabince a hustá jak polévka. Asi to bylo jen to jedno léto. O vánocích r. 1937 jsem dostal brusle na kličku k přidělání na obyčejné boty. Bruslit jsme chodili na rybníček zvaný Dolík, hned vedle naší zahrady. Patrně vznikl v 19. stol vytěžením materiálu pro stavbu silnice do Černé za Bory. Na jaře byl až po okraj plný vody a v něm spousta žab, čolků, potápníků, pijavek a jiné havěti. V zimě bylo vody méně a na zamrzlé hladině jsme se klouzali a bruslili. Z okolních stráněk, asi půldruhého metru vysokých se živelně sáňkovalo. S jedněmi sáňkami jsem se srazil a zlomil si stehenní kost pravé nohy. V nemocnici jsem byl do března, do příštího roku jsem z bruslí vyrostl, nové jsem nedostal a s bruslařským sportem jsem skončil. Po návratu z nemocnice mne otec vozil do školy na žebřiňáčku, městská doprava nebyla. Tak i 15. března mě ráno vezl ještě po levé straně na vozíku a odpoledne, když už po silnici jezdili Němci a bylo nachumeleno, tak jsem jel po pravé straně na sáňkách. Chodníky podél Dašické ulice tehdy z velké části nebyly.
Celý článek si můžete přečíst ve Zprávách KPP rok 2009, číslo 9/10.
