Zveme Vás
19.05.2024 07:05
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad - zřic. hradu Kyšperk - Kopeček - Pustiny -Písečná u Rybníčka - Vakdštejn - Přírodní park Orlice - Letohrad Kopečková pouť. Délka trasy 14 / 7 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 14/15:03/16:00 ČD. Ved: A. Milatová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
19.05.2024 07:05
Letohrad - Kopečková pouť
Letohrad – Václavské nám. – Zámecký park – Strašidelná jeskyně – Kyšperk - Letohrad. Délka trasy 6 km. Odjezd 7:07 h. ČD, návrat 15:56 h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
26.05.2024 07:05
Nová rozhledna Hamštejn
Malá Skála - Besedické skály - Koberovy - rozhl. Hamštejn - rozhl. Kozákov - Semily. Délka trasy 16 km. Odjezd 7:05 h. ČD, návrat 16:55 h. ČD. Ved: Z. Řehák. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
26.05.2024 07:50
Nivou Doubravy
Bílek – Sobiňov – Zahájský rybník – Hlína - Sobiňov. Délka trasy 7 km. Odjezd 7:53 h. ČD, návrat 14:00, 16:06 h ČD. Ved: A. Kulišová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Noční nálet na Pardubice 22.7.1944
Před 65 lety došlo k nočnímu a prvnímu náletu na Pardubice. Tehdy mně
bylo 19 let. Můj otec byl uličním velitelem civilní obrany (tehdy Luftschutz) v části
ulice Na Okrouhlíku, začínající pod zastávkou ČD Pardubice pod nemocnicí
a obloukovitě jdoucí do tzv. vilové čtvrti a k Židovu. Pro uvedený úsek jsem
otci dělal spojku. Až do osudného dne 22. července 1944 jsme s otcem měli
za úkol jen kontrolovat zatemnění, dohlížet na správné polepení okenních tabulí
papírovými páskami (údajně proti tlakovým vlnám) a usměrňovat v jednotlivých
domech zřízení a vybavení sklepních krytů. V případě vyhlášení nebezpečí
leteckého náletu jsem jako spojka měl povinnost vzbudit všechny obyvatele
s tím, aby se uchýlili do sklepních krytů. Prvnímu skutečnému náletu předcházely
poplachy cvičné nebo i skutečné, ale i plané, neboť bombardovací svazy
spojenců mířily jinam než do Pardubic. Musím uvést, že s tím probuzením obyvatel
v ulici byly dost potíže, což pro mne mělo dost důležitý význam při náletu
22. července 1944. V některých domech jsem totiž naléhavě opakoval zvonění
několikrát a stejně jsem obyvatele z tvrdého spánku nevzbudil. V noci z 21. na 22. července mne jako obvykle ještě za houkání sirén (nejbližší byla na střeše obecní školy U kostelíčka) otec vzbudil. Rychle jsem vstal a spěchal vzbudit sousedy. Šlo to opět se střídavým úspěchem. V noční tmě jsem si náhle uvědomil blížící se zvuk nějakých letadel. Podle hluku jsem usoudil, že se jedná o dvě až tři letadla, patrně německá. Pak se ale nečekaně nad západní částí města, přibližně nad tehdejším Fantowerke. a. g., nádražím a letištěm, rozzářilo něco jako překrásný ohňostroj. Uvědomil jsem si, že to budou tzv. světelné stromečky, o kterých jsem už slyšel. Běžel jsem domů oznámit to otci s tím, že dnes asi dojde k náletu.
Po svém návratu na ulici jsem zintenzívnil buzení. Lezl jsem přes ploty a bušil na okna i dveře. Na obloze se zatím nic moc nedělo. Jen ty roje světel se velmi zvolna snášely níže a mírný západní vítr je posunoval na střed města do oblasti Zelené brány. Jako dnes se pamatuji, jak v noční tmě byla ozářena špička Zelené brány. Jinak ale město bylo ponořeno do tmy, neboť platilo všeobecné zatemnění. Za porušení byly přísné tresty, považovalo se to za úmyslnou sabotáž. Pak jsem zaznamenal blížící se hukot těžkých motorů letadel. Zatím ale světelné stromečky klesaly stále níž a níž a byly už nad vilovou čtvrtí, Židovem a donucovací pracovnou. Vzpomínám i na to, že odněkud z prostoru letiště bloudily po obloze dva až tři světelné kužely světlometů a hledaly zřejmě nepřátelská letadla. Po celý nálet jsem ale neviděl, že by nějaké letadlo našly. Proto asi mlčelo i německé protiletadlové dělostřelecto.
A pak to začalo. Při silných detonacích jsem doslova nadskakoval a snažil se krýt za domy. Kolik těch výbuchů bylo, to nevím, ale byly velmi blízko. Bomby padaly tam, kde bylo světlo. Jednalo se o nešťastné rodinné domky kolem pracovny a na Židově. Fantovka a nádraží byly již dávno ponořeny do hluboké tmy. Uprostřed burácení se na obloze objevila jakási barevná raketa a v zápětí výbuchy ustaly. Několik minut bylo ještě slyšet hukot vzdalujících se letadel. Nálet byl ukončen. Už tehdy jsem si myslel, že letci spojenců přišli na to, že jsou nad nesprávným cílem. Nálet byl podle mého soudu určen Fantovce, letišti a nádraží. Tento cíl našla první letadla, rozhazující světelné stromečky naprosto bezpečně s obdivuhodnou jistotou. V mnoha článcích o náletu se jednoduše konstatuje, že nálet se nepodařil proto, že nebyl nalezen správný cíl. Pravou příčinou však bylo to, že bombardovací svazy přilétly, až když světla na obloze byla již nad východní částí města. Jak k tomu došlo, proč se tak stalo? Možná silnější západní vítr, než se kterým se počítalo, možná časová nesrovnalost mezi letem prvních letadel a bombardovacíh svazů, možná útoky na bombardovací svazy při letu do Pardubic. Dalo by se to zjistit jedině z nějakého tehdejšího hlášení o provedeném náletu.
Velmi smutným důsledkem bylo, že vedle značných materiálních škod zahynulo i 44 pardubických občanů, jejichž rakve jsem pak viděl v řadách na Pernštýnském náměstí. A byly mezi nimi i celé rodiny. A také malé rakvičky dětí.
Je to velmi smutná vzpomínka na tragickou událost, která byla součástí válečného úsilí spojenců porazit nenáviděný německý nacismus a vrátit nás znovu do svobodného lidského světa. Na nešťastné oběti musíme jen vzpomínat s úctou a pokorou.
Čest jejich věčné památce!
