Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Requiescat in Pace
Ze starých Pardubic Pohřeb vyšel od Kostelíčka. Byl to prapodivný průvod: hned za ministranty hudba 18. pěšího pluku z Hradce Králové a opěšalá četa dragounů místní posádky vedená důstojníkem. V lesklých přílbách, se šavlí po boku a s karabinou na zádech. Za knězem, provázeným pořadatelem tohoto konduktu, pohřební vůz bez ozdob a bez doprovodu, jen s jediným věncem. Kolem čestná stráž, jak bývalo zvykem. A pak za chudým pohřebním vozem jen málo dvojic smutečních hostí. Průvod uzavírala opět dragounská četa. Šlo se kolem chorobince a vojenské nemocnice vzhůru po cestě k Pardubičkám. Jen málo diváků na okrajích silnice postávalo, aby pohřeb shlédlo. Ten došel až k výletní restauraci naproti honosné bráně, rozmáchlým obloukem se klenoucí nad vchodem do továrny Kosteleckých a potom už za železniční tratí odbočil nalevo polní cestou, vedoucí k nedalekému vojenskému hřbitovu v borovém lesíku.
Bylo to za podzimního odpoledne, slabě prosvětleného matným slunečním jasem, v roce 1902. V písku cesty, vroubené nízkými jeřáby s rudými bobulemi, se kondukt pohyboval téměř neslyšně. Hudba ustala hrát ihned po té, jak na písčitou půdu vkročila a pomalý krok účastníků se drolil v šumivém šelestu povadlého listí a v sypkém písku. V čele tři ministranti, dva po boku středního nesoucího křížek, vzali své dlouhé žerdě do ponosu i s rozsvícenými lampami, neboť jim nízké větve jeřábů v chůzi vadily. I pohřební povoz s koňmi zvolnil krok a takřka bez hluku pojížděl k lesíku. Za rakví šli ti, jimž to nakazovala strohá povinnost vyznačená ve služebním předpise a ukládala citace v posádkovém rozkaze. Příbuzných zemřelého nebylo. Však ani mnohý z těch dnešních účastníků pohřbu se patrně se zesnulým neznali a tak kráčeli všichni z povinné úcty, jež je poslední poctou kamarádu – vojákovi. Hlavy v tichém hovoru byly skloněny k zemi, kde jen občas o kámen zazvonila podkova koní, zařinčela šavle nebo ostruhy vojáků. Kněz dávno již přestal číst z modliteb a chvílemi se zahleděl stranou přes holá pole za trať k Familii, k obzoru vyznačeném namodralou výšinou Kunětické hory, jak za kulisou prozlátlých topolů a s tmavěmodrou stuhou okolních lesů se týčí do prošedivělé oblohy, téměř zastřená jakoby babím létem. Tak tiše průvod došel ke hřbitovu. K bráně, prostě a žlutě natřené onou barvou nepomíjející =kajzrgelb= erární žlutí, která přečkává přes veškerá protivenství snad věky. Brány svou barvou kontrastně ohraničovala místo klidu mezi načervenalými i fialovými kmeny borovic, pod jejich rozložitými korunami potemnělé zeleně. Tady ty stromy šumí z písčitého vátého písku polabí zasněným ševelem za všechna slova i písně živých, věnovaná těm, jež tu pod kořeny borovic očekávají Zmrtvýchvstání. Ve chvíli, kdy se do brány hřbitova vcházelo, znovu se rozehrála hudba. Pádné a rytmické akordy zabušily a břeskné trubky se rozezněly. Průvod se přitom rozplýval mezi stromy na neznatelné, travou zarostlé vstupní cestě. A les vracel hudební motiv stísněnou ozvěnou, dřív než v korunách stromů třesk syté hudby zmlkl i s duněním bubnů docela. Zatím nosiči přenesli rakev a postavili ji nad prohlubeň hrobu, projasněného světlým pískem. Kněz zanotil De profundis a hrobník za všechny antifonou odpovídal. Nato se kněz krátce rozhovořil na téma ke cti zemřelého a po něm jeden z důstojníků vzpomněl druha z povolání. V těch slovech krášlil jeho život vojenským lyrismem, jímž prokládal i líčený zanícený zájem zemřelého neboštíka o vše, co s vojenským životem souvidí, jeho oduševnělý a vyznávaný patriotismus. Uvedl jeho neohroženost, bravuru i statečnost, osvědčenou na nedalekém polabském bojišti, zejména u České Skalice, při ústupu do Horního Přímu a při zmateném ústupu po porážce na Pardubice, kdy chladnokrevně zadržoval se svou baterií sílící nápor pruských jednotek.
Který se zúčastnil ustupujícího manévru jednotek VIII. sboru i oné osudné srážky u Tovačova, kde byl těžce raněn. Ale připojil také uznání jeho jezdeckým schopnostem a odvaze při jízdě koňmo, kterou zesnulý podnikal téměř do posledních let svého života, kdy se zúčastňoval obvykle i parfosních honů A zakončil odou na kamarádskou oddanost i vojenské přátelství s věrností své přísaze. Ale i tato slova opadla v odmlku proloženou tichem: to do dalšího sledu smutečního aktu zasáhl povel velícího důstojníka, aby třeskla salva, která se ještě jednou vrátila z korun stromů nad hrob dunivým zarachocením. Pak opět hudba: přednes poslední skladby vyžadoval ustrnulý postoj všech přítomných v pozoru. Jen mrtvému dopřáno, aby v trhavých pohybech na popruzích byl spuštěn na dno hrobu. Pak hrudky písku a hlíny tam za ním dopadaly na víko rakve. Zašumněl jemný písek, zašustěly stuhy na jediném věnci. Pak znovu nový povel, hlasy, jasnější a výraznější. Těch, kteří se mezi sebou loučili a na odchodnou se rozcházeli ke kočárům, jež mezitím ke hřbitovním vratům předjely. Také hudba se znovu ozvala. Tentokrát veselým pochodem kapelníka Komzáka odváděla dragouny zpět do kasáren. Nohy vojáků ve vysokých botách ztěžka udržovaly krok v měkké půdě, aby stačily rytmu.
***
Hřbitov osaměl. I hrob. Hrobník nechvátal. Snad jen on sám se nyní v myšlenkách obíral postavou onoho zesnulého důstojníka. Znal jej, mnoho o něm věděl, vyprávělo se o něm: o jeho bídě, která jej ve stáří provázela v jeho samotě. O jeho dávných úspěších, o jeho společnosti. Ale při loučení přátelé nebyli, nebyli příbuzní. Nebylo dojetí, slz rozloučení – prostě nic. Hrobník navyklými pohyby zahazoval lopatou hrob s pozapomenutým důstojníkem. Víc a víc jej do hrobu nahrnoval a zasypával. I rov na něj navršil. Po čase se nad hrobem objevila tabulka. S číslem. I jméno bylo pohřbeno. Jen břečťan z okolních hrobů se tu přes nový rov rozrostl a celou tu chudobu skryl do svého milosrdenství listí.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2012.
