Zveme Vás
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
KDO BYL VÁCLAV PROC HÁZKA
Příslušník čsl. 311 bombardovací perutě v RAF, plukovník in memoriam,
se narodil v Chrudimi 2. května 1908. Vyučil se čalouníkem. Absolvoval Školu
pro odborný dorost letectva v Prostějově (spolu se zde setkali s a P/O Karlem
Kovářem z Krouny (pardubickým rodákem), četařem-plukovníkem in memoriam
– Stanislavem Popelkou z František u Krouny, plukovníkem Josefem
Koukalem z Luže, majorem Aloisem Šedivým, hlineckým rodákem, plukovníkem
in memoriam a dalšími krajany. Václav Procházka po absolvování této
školy nastoupil vojenskou prezenční službu v Leteckém pluku 2 v Olomouci.
Od roku 1929 byl učitelem létání ve Východočeském Aeroklubu. Působil jako
učitel v akci „Tisíc pilotů republice“ v rámci Východočeského aeroklubu. Po
okupaci Československé republiky nacistickým Německem v březnu 1939
ilegálně přešel se svými kamarády do Polska, kde se přihlásili u čsl. skupiny
v Krakově. Po podepsání příslušnosti k Cizinecké legii byla většina přesunuta na
lodi „Chrobry“ do Francie. Zde prodělával Václav Procházka přeškolení na francouzské
stroje. Po vypuknutí války sloužil na letištích Avord, Istres, Chatearroux
a Tours. Většinou létali s Potezy 63 nebo 630, což byly lehké dvoumotorové
bombardéry, poměrně zastaralé, se stavitelnými vrtulemi a zatahovacími podvozky.
U těchto strojů Čechoslováci oceňovali pouze jejich velkou stoupavost.
Avšak do bojů jako bombardovací piloti na rozdíl od stihačů příliš nezasáhli. Po
kapitulaci Francie svlékli chlapci uniformy (tedy to, co z nich zbylo) a odpluli
z přístavu Bordeaux na lodi Napala do Anglie. Zde byl Václav Procházka přijat
do RAF a vzhledem ke svým zkušenostem byl ihned přidělen jako učitel létání
ke 24. peruti v Hendonu. Od 15. března 1941 se začal doškolovat pro 311. čs.
bombardovací peruť v Honingtonu a odtud po výcviku byl převelen k operačním
letkám na letišti ve Wrethamu. Dne 20. 10. 1941 se mu podařilo s těžce poškozeným
strojem (Wellington MklC imatrikulačních znaků „KX-E“ (R 1046), „E“
jako Edward se šestičlennou posádkou) při návratu z operačního letu na Brémy
přistát mezi holandským pobřežím a Frískými ostrovy.Posádku tvořili:
Sgt. Václav Procházka – kapitán, první pilot (třicet tři let) č. 787 193
Sgt. František Petr – druhý pilot (dvacetdva let, štíhlý, vysoký, usměvavý) č. 787 175
P/O Erazim Veselý – navigátor (šestadvacet let, houslista a šachista) č. 82 534
Sgt. Bedřich Valner – radiotelegrafista (student práv, dvacet let) č. 787 899 Sgt. Josef Sůsa – přední střelec (dvacet let s tváří panenky, létá s třetí posádkou) č. 787 036
Sgt. Jozef „Joža“ Zvolenský – zadní střelec. Není mu ještě ani dvacet, stále usměvavý, Slovák odkudsi z Nitranska, nejmladší člen posádky – č- 787 902 Vzhledem k těžce poškozenému letounu se posádka nad Brémy nedostala a proto bombardovala náhradní cíl – přístav Emden.
Poslední zprávy, které base od letounu dostala, byly ve 21,26 hod. (NAP 2046) a ve 22,01 hod. SOS x 696. Nádrže obsahovaly 680 galonů benzinu a letoun byl naložen 7x500 liber. pumami. Wellington „KX-E“ se svojí posádkou se stal nezvěstný (311 čsl. peruť č.j. 78 taj.“/41 věc: Pohřešování posádky Sgt. V. Procházky – hlášení. Stanice Honington dala QDM 279, který letounem nebyl potvrzen a předpokládá se tudíž, že letoun byl sestřelen např. stíhačkou nad Zuiderským jezerem.
K přistání s téměř nefunkčním letounem došlo v mělké mořské pobřežní hladině u Fríských ostrovů (Holansko). Jenom díky jeho zkušenostem a pilotním znalostem se tak zachránila celá posádka. Posádku Wellingtonu po několika hodinách zajala posádka německého hlídkového člunu a převezla do holandského Leuwardenu k vyšetřování. Václav Procházka spolu se svou posádkou byl vězněn v zajateckém táboře Stalag VIII B v Lamsdorfu, poté ve Stalag Luft I v Saganu, dále v Barthu, v Praze na Pankráci, pak v Ogfag IC v Golditzu, kam se spolu s dalšími zajatými československými letci dostal jako odsouzenec k trestu smrti (všichni byli gestapem bráni jako příslušníci Protektorátu, měli status vlastizrádců, pro vyšetřovatele na gestapu to byly „Die tschechischen Sweine“). Zde se Václav Procházka a jeho posádka dočkala 12. dubna 1945 osvobození americkou armádou generála Pattona. Tři roky je nacisti tahali z jednoho lágru do druhého. Po návratu z Anglie do vlasti (18. 8. 1945) působil V. Procházka čtyři roky jako učitel létání v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové. Do vlasti jej „převážel“ spolu s dalšími jeho kamarády hlinecký rodák dřívější velitel A letky 311 perutě RAF major Alois Šedivý. V květnu 1949 byl Václav Procházka komunistickým režimem z letectva vyhozen a vystěhován z Jablonce nad Nisou, kde získal zaměstnání v závodě na bižuterii. Ani tam mu však nebyl dopřán klid a musel se přestěhovat do Pardubic, kde pracoval jako dělník. Po roce 1989 byl jmenován plukovníkem in memoriam. Sám s lítostí popisuje rozpad celé skupiny i své posádky. Z původních posádek 311. perutě, s nimiž startoval k poslednímu letu před půl čtvrtým rokem, nezbyl nikdo. Čechoslováci zaplatili obrovskou daň. Padlo více letců než jich (vycvičených) odešlo z republiky. (Operační turnus byl tehdy předepsaných 200 hodin, přičemž pravděpodobnost přežití tohoto turnusu u tehdejšího Bomber Command činila pouhých 12 % (!).)
Sám V. Procházka popisuje situaci při vyšetřování gestapem v zajateckém táboře:
„U stolu v koutě sedí hejtman von Müller, pohrává si s tužkou, jakoby naznačoval, že s tím, co se tu děje, nemá nic společného. Jméno, příjmení, hodnost, číslo… Váš výcvik v Československé armádě?“ Krčím rameny, odpírám odpověď, nepatří již do mých povinností zajatce. Nenaléhají. Kde žijí Vaši rodiče, manželka, sourozenci?“ Když ani nyní nedostali odpověď, sáhl oficír líně před sebe, vzal velký fascikl z kupy papírů a podal ho překladateli. A ten četl celé mé nacionále ještě ve Škole pro odborný dorost letectva v Prostějově, s mou první fotografií v uniformě pilotního žáka. Tyto listiny byly uloženy na našem Ministerstvu národní obrany v Československu. Potom držel v ruce velikou zelenou kartu, z níž četl můj protokol z Polska. I na ní byla má fotografie, ta, kterou pořídil fotograf v Krakově na pas do Francie… měli všechno. „Můžete z toho něco popřít, že jste jako příslušník, v tomto případě Protektorátu dezertoval a postavil se do řad nepřátel říše se zbraní v ruce, čímž jste se dopustil velezrady kromě několika jiných zločinů?“. „Jako příslušník RAF, a tudíž Velké Británie odmítám toto nařčení. Jako zdáli pak slyším slova: „Wir werden sehen…“ Byla to poslední slova oficíra, zřejmě předsedy tohoto podivného soudu.“ Dne 12. dubna 1945 byli vězni zajateckého tábora Golditz osvobozeni. A potom? Počáteční létání s novinkami v Anglii a konečně ráno 18.srpna 1945 návrat domů. Čtyři roky Václav Procházka učil v letecké vojenské akademii jako instruktor létání novou generaci československého letectva. Všechny zkušenosti předával mladším nastupujícícm letcům. A potom – najednou – co se to jen stalo? Nebyl letcem – nebyl ničím! Z něčí vůle bylo rázem zapomenuto všechno. Nejen pro něho, ale pro všechny, kteří měli to štěstí a vrátili se domů. Musel opustit svůj byt v Pardubicích. Byl mu určen a všem ostatním příslušníkům západního odboje osud nepohodlného občana, to v tom lepším případě. Jinak je čekalo vězení nebo Jáchymov. A ta doba trvala pětkrát déle než celé jeho zajetí. „Jednoho dne mně bylo sděleno: Promiňte, stal se omyl, jste zcela rehabilitován… Tenkrát jsem velmi namáhavě vstal, byl jsem po těžkém infarktu a stačil rozpačitě pokývat svou bílou hlavou, že tedy promíjím…
Ale vlastně proč? Václav Procházka (po roce 1989 jmenován plukovníkem in memoriam), zemřel zapomenut 5.září 1973 v Pardubicích.
Tihle mladí muži jako byl Václav Procházka, Karel Kovář, Stanislav Popelka, Josef Koukal, Jiří Šedivý a další z chrudimského regionu nebyli jen čísly ve výcviku a bojovém nasazení. Měli své každodenní radosti i starosti, stýskalo se jim po domově, po svých blízkých. Měli velké a oprávněné obavy o osud svých blízkých a známých doma. Většina z nich neměla ani potuchy o tom, co se doma s rodinnými příslušníky děje. Tito muži nebyli ideálními typy filmových seancí. Nestali se nadpřirozenými hrdiny. Ano, tím vším nebyli. Tak nemysleli, tak nejednali. Čím tedy byli? Jak mysleli, jednali, žili? Ti, jejichž smysl pro romantiku je přespříliš vyvinut, budou zklamáni. Žili jako praví muži – vlastenci, jako dobří lidé. Tehdy, kdy slova bezpráví, nenávist a pomsta měla ostřejší kontury, byl v myslích a činech oněch mužů bez domova jediný viník, zvrácený německý nacionalismus. A jejich beznaděj a nenávist byly bezbřehé a jak řekl Winston Churchil: „K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali vůbec nic“. Jen máloco vypovídá o úrovni národa jako neúcta k předkům, kteří bojovali za svobodu národa. S rostoucím odstupem oněch událostí blednou nejen vzpomínky, ale bledne i kontrast příčin a následků. Mnozí lidé, především mladí lidé, dodnes netuší, jak těžká deka tehdy na jaře 1939 přikryla tuto zem. Okupovanou, poraženou, zrazenou…
Nemohu se nezmínit o jedné věci, která mě také, mimo jiné, nakonec přiměla k napsání tohoto článku o tomto statečném člověku. Už asi nikdo nezjistí, jak moc se trápil tím, že jeho jméno bylo dlouho spojováno se jménem bývalého spolubojovníka nadporučíka Václava Kindla, rodáka z Dašic u Pardubic, pozdějšího velitele paravýsadku INTRANSITIV a posléze prokazatelného konfidenta pražského a pardubického gestapa, který dostal (pro mě stále naprosto neuvěřitelné!!!) před vysazením do Protektorátu doklady a krycí jméno Václav Procházka. To už však je další příběh, bohužel velmi, velmi smutný s tragickými následky pro domácí odboj nejen v chrudimském regionu.
Použité zdroje:
Válečný deník 311. perutě RAF East Wretham, 22. října 1941
V. Kubec: Na troskách Wellingtonu
Soukromý archiv autora článku
VÚA-VHA Praha
Oral history – osobní výpověď účastníka
Oral history – osobní vzpomínka občana holandského Leeuwardenu
