Zprávy 11-12 / 1996

Nechodím často do kina, ale když už tam jsem, vytrvám do konce představení, byť bylo sebe hloupější. Jen jednou jedinkrát jsem učinila výjimku. V úterý 21. listopadu 1989. V kině Jas běžel film Indiána Jones a chrám zkázy, v kabelce jsem měla tlustou svíčku a místo vedle mne bylo prázdné. Manžel se nevrátil z chalupy, kam odjel robotit v pátek 17. listopadu. Odříznut od novin a televize nevěděl nic. Nevěděla jsem ani já. Teprve v sobotu mne uhodila do očí maličkými písmeny zprávička připojená k článku o pochodu studentů z Albertova na Vyšehrad k uctění památky Jana Opletala: Podle ČTK se část demonstrantů vydala z Vyšehradu do centra Prahy a pokusila se narušit veřejný pořádek.

V úterý 16. července t.r. krátce po poledni byla na novostavbě katastrálního úřadu, která se staví na břehu Chrudimky naproti hotelu Zlatá štika, vztyčena symbolická májka na důkaz, že byla dokončena hrubá stavba tohoto náročného objektu. Stavba, jejíž celkový náklad činí 100 milionů korun, je dílem projektantů Ing. arch. Vratislava Dandy, Ing. arch. Jaromíra Kosnara a Ing. arch. Pavla Ullmanna z ateliéru AND s. r. o. Praha. Generálním dodavatelem stavby jsou Vojenské stavby Praha.

(od pernštejnské lázně k plaveckému areálu na Olšlnkach) Na zlomu středověku a novověku bylo u nás univerzitně vzdělaných poskrovnu. Své služby poskytovali hlavně osobám urozeným nebo jejich vysokým úředníkům, zatímco měšťané, sousedé a venkovský lid byl v péči o své zdraví odkázán na lazebníky, kteří pouštěli žilou, sázeli pijavice a baňky, obvazovali rány, léčili kožní a pohlavní nemoci. Obyčejně bývalo jejich léčení spojeno s bradýřstvím a holičstvím. Všechny tyto služby poskytovali v tzv. „lázni". Neměli to lehké, protože jejich činnost byla považována za méněcennou a nečestnou. Teprve privilegium Václava IV. z roku 1406 postavilo jejich živnost na úroveň s ostatními řemesly. První veřejnou „lázeň" v Pardubicích zřídil v Kostelní ulici v dnešních popisných číslech 103, 105 a 107 Vilém z Pernštejna záhy po svém zakoupení se na…

V letošním roce slaví jubileum pardubická atletika. Její oficiální zrod řadíme do roku 1906, kdy byl založen lehkoatletický odbor Sportovního klubu (SK) Pardubice. Činnost SK Pardubice se datuje dokonce od roku 1899. První věrohodné zprávy nacházíme v sokolských kronikách a sahají ještě zpátky. Při I. sletu Východočeské župy zvítězil ve skoku dalekém člen Sokola Pardubice I. Fendrych výkonem 540 cm, druhý byl Pohl z Vysokého Mýta 520 cm (1882). Skok daleký i vysoký byl ovšem zvýhodněn odrazem z 10cm můstku. II. sletu v Praze v r. 1891 se zúčastnila i 2 družstva Sokola Pardubice l.po dvanácti cvičencích, kteří kromě cvičení na nářadí závodili i ve skoku vysokém, běhu na 200 m a vrhu žulovou kostkou (15kg). V novinách se objevuje první referát 23. 9. 1894, kdy se v rámci cyklistických závodů ČKV Pardubice konaly i závody lehkých atletů…

Muzeum a zbraně se pak staly hlavní náplní mého života, pravidelně jsem se účastnil i schůzí spolku a dokonce jsem měl pak tolik odvahy, že jsem požádal „staré pány" o zakoupení elektromotoru s brusnými a leštícími kotouči. Ale byl jsem uznáván a brán vážně - motor jsem brzo dostal. To při úzkostlivém hospodaření pana inspektora byl určitě úspěch. Dobře si pamatuji, s jakými obavami jsem vždy motor spouštěl. Vždy se pak zeslabila světla v celém zámku a někdy i zhasla. To zároveň ohrozilo i mou další práci v tu chvíli, neboť motor jsem nainstaloval v úplně temné prostoře, navíc plné pavučin a s občas opadávající omítkou. Začátkem 60. let zde vznikla umývárna a WC sloužící pracovnám Východočeského muzea. Těch nechtěných přestávek v mé práci nebylo mnoho vzhledem k tomu, že pan Jung zesílil pojistky. Co to však mohlo znamenat pro starožitný…

Náš seriál o partnerských městech Pardubic pokračuje dnes partnerem nejstarším - italským městem Rosignano Marittimo, kde smlouva o spolupráci byla podepsána už v roce 1964. Ta zpočátku měla výrazně politický charakter a byla zaměřena hlavně na mládež, jak svědčí i každoroční účast na „Táborech družby" financovaných Evropským společenstvím. V posledním čase se styky zaměřily zvláště na oblast kulturně osvětovou a především sportovní. Krásy přímořského Rosignana poznaly desítky pardubických sportovců od gymnastek a běžců až po košíkáře. Ke kulturním událostem družby patřila i návštěva čestného občana města Rosignana Marittima, slavného italského filmového herce Marcella Mastroianniho, který přijel do Pardubic na oslavu 20. výročí družby v červnu roku 1984.

Zrušení roboty v roce 1848 přineslo i změnu v organizaci politické správy a vyvolalo řadu různých správních reforem. Zákon obecní ze 17. 3. 1849 zrušil patrimoni-ální úřady a místo nich zavedl v roce 1850 nové úřady politické a soudy civilní a trestní. V této souvislosti zanikl nejen vrchnostenský úřad v Pardubicích, ale i v obcích byl zrušen úřad rychtáře a místo rychtářství se stala nejnižší správní jednotkou obec. Představení se ujímali svého úřadu složením slavnostní přísahy v kostele při slavné mši. Obec dostala právo svobodné volby svých zástupců, mohla rozhodovat o přijímání nových občanů do svazku obce a mohla samostatně spravovat obecní záležitosti. U obcí potvrzovaly volby představenstva podkrajské úřady.

Lidé od pradávna pečovali o své zemřelé, odedávna pro ně vyhledávali posvátná místa, do nichž jejich těla pohřbívali. Sem za nimi často docházeli, aby na ně vzpomněli a vzdali jim posmrtnou úctu. To trvá dodnes. Ta místa nazýváme hřbitovy. V našich zemích vznikaly hřbitovy v minulosti zpravidla v těsné blízkosti kostelů. Bylo tomu tak i v Pardubicích, kde nejstaršími pohřebišti byly hřbitůvky při jižní straně kostela sv. Bartoloměje a u kostela Panny Marie na Komenského náměstí. Vilém, od r. 1491 pernštýnský vladař na Pardubicích, dal pardubickým radním listem z 25. září 1510 na vědomí, že při špitále a kostele sv. Jana Křtitele zřídil pro pardubické občany hřbitov, „kterýž je udělán tu pro pohřeb jejich". Hřbitov byl určen pro zemřelé bez rozdílu křesťanského vyznání. Pohřbívalo se na něm až do roku 1883, kdy byl zrušen, tedy více…

Jedním z kladů obrozenecké doby našeho národa bylo rozšiřování vzdělání, směrované především k venkovu. Z toho důvodu jako houby po dešti začaly vyrůstat stavby těchto škol ve spádových místech okresů. Jedna z těchto staveb byla budova měšťanské školy (lidově měšťanky) v Bohdanči, která v letošním roce oslavila 10OIeté jubileum svého trvání. Školní dvoukřídlá budova kromě kostela a radnice vévodící náměstí byla postavena zhruba za půl roku, což na tehdejší dobu byl úctyhodný výkon.

JUDr. Alois Calaš byl v době okupace okresním soudcem Okresního soudu v Pardubicích. Byl to vysoký člověk neobyčejně hezkého vzhledu a zdál se býti určen k úspěšnému životu v budoucnosti, protože měl všechny předpoklady k vyniknutí nad průměr. Okupace mu to však nedovolila. Byl z rodiny, která se nebojácně postavila proti teroru a zapojila do ilegality. Podrobnosti mi nejsou známy, ale vím, že jeho bratr Jiří byl žalářován a v roce 1943 v Drážďanech popraven, rodiče jeho byli též uvězněni, otec ve vězení zemřel. Doktor Calaš byl též vězněn a odsouzen k osmi letům káznice. V roce 1945 byl osvobozen a žil pak ještě léta s podlomeným zdravím. Zemřel v roce 1987 ve věku 77 let.