Zprávy 11-12 / 2009

Dámy a pánové, Dovolte mi, abych těsně před tím, než pan primátor pokřtí pamětní publikaci vydanou k 10. výročí existence ESD, vysvětlil, za jakých okolností vznikala. Cenným impulzem pro ni byl podrobný článek jednatele KPP p. Jiřího Palečka, dalšího dnešního oslavence, o Občanské záložně v Pardubicích a její historické budově čp. 54 na Pernštýnském náměstí. Napadlo mne jako spoluzakládajícího člena Spolku pro založení ESD a pro evropskou spolupráci připravit o této historické budově, v níž již 10 let sídlí i náš Klub přátel Pardubicka, další, již 49. sešit ediční řady AB-Zet Pardubicka, kterou již dlouho vydáváme. Netušil jsem tenkrát, že můj nápad natolik zaujme předsedkyni Spolku pro ESD paní Mgr. Janu Broulíkovou. Když jsem jí svůj námět sdělil, uvědomili jsme si, že vznikla možnost představit v tomto sešitě i činnost ESD…

Sto let divadla Patnáctého ledna 1904 se v Pardubicích konečně pohnuly ledy. Alespoň takový pocit museli nutně mít všichni ti, kteří téměř třicet let podporovali myšlenku vzniku divadelní budovy. Už více než dvě desetiletí totiž uplynulo od doby, kdy se poprvé objevil nápad postavit ve městě novou budovu pro divadelníky a hudebníky. Probíhala jednání, ale i hádky o to, kde a jak má vyrůst nové divadlo. V lednu 1904 se radní totiž sešli s architektem Antonínem Balšánkem a požádali ho, aby svůj návrh budovy, který se před časem ve vyhlášeném výběrovém řízení umístil na druhém místě, podrobněji rozpracoval a vyčíslil veškeré finanční náklady stavby.

„Dne 11. a 12. prosince 1909 konala se slavnost otevření městského divadla. V sobotu, dne 11. prosince, počala slavnost o 7. hodině večerní proslovením starosty města. Po tomto proslovu přednesl dr. Josef Štolba „Uvítání“, jež napsal básník Karel Mašek. Pak následovala B. Smetany Slavnostní předehra, komponovaná k položení základního kamene Národního divadla r. 1868. Následoval scénický proslov Karla Maška „Poutník“, k němuž sbory dívek složil Otakar Ostrčil. Potom zahrána byla dra J. Štolby hra „1744“, episoda z těžkých dob města Pardubic, jejíž děj se odehrával před Bílou branou v době pruské invase zmíněného roku. Režii měl František Růžička, nynější vrchní ředitel Měst. spořitelny a vždy nadšený ctitel divadla. Hudební čísla provedlo Pardubické hudební sdružení, řízené kapelníkem Vojtěchem Lautnerem, sbory dívek v…

Nedávno nás v kanceláři Klubu navštívila dcera naší dlouholeté členky paní Křepelkové v Brně. Při vzpomínách na život svých rodičů v Pardubicích se zmínila i o jejich přátelství s rodinou JUDr. Žváčka, s nímž byl JUDr. Křepelka v mládí koncipientem v jedné pardubické advokátní kanceláři. Vzpomínala též na všestrannou veřejnou a kulturní činnost paní Aji Žváčkové. Krátce nato jsem při prohlídce obsáhlé literátní pozůstalosti bývalého redaktora Zpráv JUDr. Pavla Theina uložené ve „SLAVÍNĚ“ Východočeského muzea nalezl svazek „Abecední heslář osob majících vztah k divadlu v Pardubicích“. Posledním jménem v něm je Žváčková Aja. Krátkou charakteristiku této pardubické hrdinky zaměřenou jen na její divadlení působení, v souvislosti se vzpomínkami paní Křepelkové, zde uveřejňuji.

Skutečnost, že si v těchto dnech a týdnech připomínáme dvacáté výročí od doby, kdy se Československo vydalo díky Sametové revoluci na cestu mezi demokratické země světa, asi není třeba připomínat. Jak však probíhaly ony revoluční dny před dvaceti lety v Pardubicích? „V pondělí 20. listopadu ráno jsem šla do divadla. Tam se sešla skupina lidí z disentu a z divadla. V první fázi to ale nebyli divadelní herci, ale zejména technici. Až teprve večer se herci, ale nikoliv vedení divadla, připojili k revoluci. Dopoledne jsme se domluvili, že večer bude v divadle shromáždění,“ vzpomíná na začátek revolučních dní signatářka Charty 77 a spoluzakladatelka Občanského fóra v Pardubicích Jarmila Stibicová. Paní Stibicová se však onoho večerního shromáždění v divadle nezúčastnila, protože byla při cestě do divadla zatčena příslušníky…

Prožil jsem osmdesát Vánoc v nejrůznějším měnícím se politickém režimu, ovšem bez ohledu nato, v nezapomenutelném podkrkonošsky laděném rodinném prostředí. A když se teď probírám vzpomínkami na ně, zjišťuji, že jedny z nich vybočují nápadně z řady a mají specifickou atmosféru města Pardubic, ale ne s vůní perníku, ale s hlukem leteckých motorů. Nelze na ně zapomenout… Poprvé jsem se do tohoto, od nás z Podkrkonoší dost vzdáleného města dostal koncem druhé světové války. Měl jsem možnost s obdivem sledovat vysoko na obloze monumentální přelet spojeneckého svazu bombardérů, doprovázený monotónním hukotem. Byl to pro mne první skutečný signál blížící se svobody v dlouhé nenáviděné německé okupaci. Významné a osudové bylo to druhé setkání v říjnu roku 1948, kdy mně sem na letiště povolalo k prezenční službě slavné československé…

Když Česká televize vysílala v červnu t. r. 10 dní rekonstrukci procesu s JUDr. Miladou Horákovou s názvem „Proces H“ (režisér M. Vadas), mohli jsme si vytvořit celou řadu souvislostí procesu s naším městem. Je dnes již pozapomenutou skutečností, že to byla právě dr. Milada Horáková (nar. 25. 12. 1901), která jako předsedkyně Ženské národní rady iniciovala vznik pobočky této organizace v Pardubicích přes učitelku Růženu Vojtěchovou (zemřela 1943) a lékařku MUDr. Vilmu Ducháčkovou (zemřela 1944), jež obě jako aktivní členky ÚVODU (Ústředního vedení odboje domácího) se staly obětmi nacistického násilí.