Zprávy 1-2 / 1999

Hudebník na věži vlastně vykonával funkci venkovského hlásného s tím rozdílem, že jeho hudební funkce byla bohatší a účinnější. Věžní hudebník nejen vytruboval každou hodinu a varoval před nebezpečím ohně nebo povodně, nýbrž skutečně také hrál k osvěžení, ba možno i připustit, že koncertoval.

Bažantnice v polích mezi Uherskem a Trusnovem o ploše 16, 9382 ha, byla vyhlášena 15. 3. 1952 Ministerstvem školství, věd a umění v Praze. Lužní les přecházející v dubohabřinu byl v minulosti obhospodařován jako bažantnice. Převažujícími dřevinami jsou habr, lípa, dub a jasan, v okrajových částech a podél potoka uvnitř rezervace jsou na bývalých loukách vysazeny dnes již dospělé topolové monokultury. Více než 90% plochy porostů odpovídá svým složením přirozené skladbě.

Po zrušení krajského zřízení byly všechny státní orchestry v těchto regionech působící většinou převedeny pod správu měst, takže Ministerstvo kultury České republiky eviduje dnes celkem jedenáct takovýchto městských profesionálních orchestrů. Podivnou výjimkou je Jihočeská komorní filharmonie, jejímž zřizovatelem byl českobudějovický okres. Protože okresy zrušeny nebyly a jako státní instituce fungují dál, zůstává zatím budějovická filharmonie orchestrem státním. (Do té skupiny nepatří pochopitelně tělesa, která sice tzv. vážnou hudbu profesionálně provozují, ale jsou založena na soukromé bázi).

Slatinná louka na západním okraji lesa Boršov 1 km jižně od Litětin o ploše 0,3180 ha, vyhlášená 18. 4. 1952 Ministerstvem školství, věd a umění v Praze.

Rodinná historie se cestou do minulosti rozvětvuje množstvím neznámých jmen dávno zesnulých lidí a ta jména nám dnes již nic neříkají. Každé jméno představuje člověka, který kdysi prožil svůj román. Autorem těch románů byl sám život. Psal ty děje těžkou rukou a čas je přikryl rouškou zapomenutí. Zůstal jen jemný prach, který sypal hřbitovní zaměstnanec s bílými rukavičkami na rukou na hřbitovní louku.

(?Osvěta lidu? 1922, číslo 34 z 22. května) Tři léta držel mne rakouský orel ve svých spárech a z toho skoro 21/2 roku ztrávil jsem v pardubické záložní nemocnici barákové, vulgo karanténa a ještě vulgárněji ?galanterna? zvané. Je s podivem, jak snadno a rychle člověk dovede setřásti všechny vzpomínky na vojenský život, na to nedobrovolné otročení hohenzollerno-habsburskému imperialismu - dnes všecko to tělesné a především duševní strádání, všecka ta mravní muka, která jsem zejména prvé měsíce v neznámém maďarském městě prodělával, leží za mnou jako mlhavý, dávno již zapomenutý zlý sen.

(přednáška ing. Skalického, ředitele a.s. Přístav Pardubice pro Společnost pro rozvoj Pardubicka)