Zprávy 9-10 / 2020

28. května 2020 proběhla na pardubické radnici schůzka ve věci „rekonstrukce a revitalizace“ bývalého nacistického popraviště na Zámečku. Zprostředkoval ji na žádost vedení města Jan Doležal, majitel Evropského vydavatelství a východočeské televize V1. Vedení města zastupovali primátor Ing. Martin Charvát (ANO) a jeho náměstek Mgr. Jakub Rychtecký (ČSSD), za KPP byli přítomni dr. Jiří Kotyk a Ing. Eduard Beck. Obě strany prezentovaly znovu svá obecně známá stanoviska v dané problematice, na nichž setrvaly.

Československá obec legionářská představila zrekonstruovanou věž Larischovy vily v Pardubicích. A to v den pietní vzpomínky na vypálenou osadu Ležáky, jejíž obyvatelé byli před 78 lety drženi ve sklepení vily poslední hodiny před popravou. Larischova vila byla od samého počátku své existence nazývána Zámečkem a po mnoha letech devastace se jím opět stává. Zrekonstruovaná věž dostala novou omítku pískové barvy, ale protože stojí na druhé straně vily obklopená stromy okolního parku, zůstává běžnému kolemjdoucímu její obnovená krása skryta. Viditelná je její vrchní část s ochozem, střechou z přírodní břidlice a zrekonstruovanou kovovou korouhví. Po několika měsících usilovné práce byly dokončeny i interiéry věže, kamenné schodiště a část sklepení, které je pod celou vilou.

Vůbec nevím, kdy a u koho vzešel nápad pustit se do přestavby NKP Popraviště Zámeček, tak, aby odpovídalo 21. století. Tak svaté, památné místo na oběti heydrichiády, z nichž mnozí ani nevěděli, proč stojí před popravčími kůly, se stalo patrně vhodným nástrojem pro získání dotace. Jediné místo, které zde jako památka popravených zůstalo, bylo po válce pietně upraveno Svazem národní revoluce, pozůstalými obětí a občany pardubického regionu ze sbírek veřejnosti a organizací. V roce 2017 vyhlásil Magistrát města Pardubic architektonickou soutěž na jeho přestavbu. Netušil jsem nic zlého, když jsem se dočetl v místním tisku, že ideový návrh na památník podává mladý historik PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., kterého znám již od jeho studentských let z našich každoročních setkání v Ležákách. Tam jsme diskutovali s mými drahými přáteli z rodin…

Má loňská návštěva partnerského města Pardubic s názvem Skellefteå ve Švédsku má poněkud širší souvislosti, než obvykle bývá u zahraničních cest zvykem. Když jsem v 90. letech minulého století studoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy finštinu a švédštinu, občas jsem registroval, jak naši učitelé a lektoři hovoří o severních oblastech zemí finské a švédské tak, jako by se od zbytku území dost odlišovaly. Popravdě řečeno, příliš jsem tomu nevěřil. Domníval jsem se, že dotyční trochu přehánějí, že jedna země je prostě jedna země, kde se mluví jedním jazykem. Při svých cestách po obou zemích jsem se vždy zdržoval spíše na jejich jihu, kde také žije naprostá většina jejich obyvatelstva, kde se nachází většina jejich univerzit a kde také žije většina mých tamních přátel a známých. Při čtení próz z těchto zemí – neboť…