Zprávy 1-2 / 2006

První záznam je z 2. června roku 1910, kdy se od jiskry z projíždějícího vlaku vzňala došková střecha obytného stavení Josefa Kolmana. Ve světnici hořícího domu zůstal osmiletý syn František, kterého svou statečností zachránil před uhořením František Venzara z čp. 29.

Z Vídně se přestěhoval do Pardubic, kde byl zaměstnán u firmy Hermann, která sídlila v Pernerově ulici, přibližně v místech, kde dnes stojí budova městské policie. Do Pardubic se přestěhoval již jako ženatý. Charvátovi bydleli u Černého orla na Pernštýnském náměstí. Kolem roku 1923 se firma Hermann odstěhovala do Prahy a Václav Charvát získal živnostenský list. Pořídil si pletařský stroj a přímo v bytě začal vyrábět pletené výrobky.

Sedmého října 2005 uplynulo již 110 let od narození významného pardubického lékaře, pedagoga a spisovatele MUDr. Cyrila Gály. Narodil se v Kunovicích u Uherského Hradiště. Absolvoval hradišťské gymnázium a po maturitě byl přijat na lékařskou fakultu brněnské univerzity, kde roku 1924 promoval. Specializoval se v oboru gynekologie a porodnictví. Působil jako asistent profesora Odstrčila na pražské gynekologicko-porodnické klinice. V roce 1925 přišel do Pardubic, o pět let později se stal třetím primářem zdejší nemocnice. Dne 31. července 1930 byl ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy ČSR pověřen funkcí ředitele Státního ústavu pro vzdělávání a výcvik porodních asistentek v Pardubicích. Ústav sídlil v budově, kde se nyní nachází kožní oddělení. Zde žákyně bydlely a pracovaly. Roku 1931 se MUDr. Gála stal docentem a roku 1938 profesorem…

V úterý dne 8. května 1945, tedy v den, kdy hitlerovské Německo podepsalo kapitulaci, došlo v Pardubicích k tragické události, při níž byl příslušníky venkovské služebny gestapa zastřelen poručík četnictva Josef Trnka1). Stalo se to kolem 10. hodiny v budově tehdejšího okresního úřadu na nynějším náměstí Republiky, kde ve 3. patře byly úřadovny německé státní tajné policie - gestapa. Když po válce probíhal proces s jedním z příslušníků gestapa v Pardubicích Aloisem Aschenbrennerem2), tak se mj. projednával i případ zastřeleného por. J. Trnky. Jsou o něm celkem tři výpovědi a je zajímavé je srovnat, protože jedna z nich je i Aschenbrennerova. Je třeba dodat, že tehdejší úřední čeština byla poněkud kostrbatá a také je tam nejedna gramatická (v němčině) i stylistická chyba.

Dne 5. července 1934 vyšel ve Východočeském republikánu (č.8, str.8) článek "Vážný jde málo na odbyt". Citujme z něj alespoň zásadní pasáže:

Motto: Osudy lodí se v mnohém podobají osudům lidí. O těch slavných každý ví, a na ty méně slavné se rychle zapomíná.

Od 1. července 2004 vstoupil v platnost zákon 122/2004 Sb. "O válečných hrobech a pietních místech", stanovující práva a povinnosti v oblasti péče o válečné hroby a pietní místa. Válečným hrobem míní tento zákon místo pohřbení ostatků osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci, válečného zajetí, atd. Evidencí válečných hrobů se rozumí listinný nebo jiný záznam obsahující údaje o hrobu, zejména jméno, hodnost, státní příslušnost k armádě, datum úmrtí, příčinu smrti, parcelní číslo, vlastníka hrobu, historickou událost. Na základě uvedených zákonných podmínek zahájil pardubický magistrát pátrání po válečných hrobech a pietních místech na území správního obvodu pověřené obce. Těžištěm prvotních informací se staly obecní kroniky, spisy státního archivu, svědecké výpovědi očitých účastníků, soukromé sbírky atp. Během…

Provozování hudby na kůru patřilo k samozřejmým povinnostem školních učitelů. Od konce 17. století uzavírají města a větší obce s učiteli-rektory školními smlouvy, stanovující jejich povinnosti ke škole a kostelu a z toho plynoucí odměny, které však byly velmi nepatrné. Aby vůbec uživil rodinu, dělal učitel kromě školní a varhanické služby mnohdy ještě písaře městu, cechům i soukromým osobám a často i obdělával od záduší propůjčená pole. Odměny za různé církevní úkony kantora, zejména o pohřbech, stanovil až "štolový" patent z roku 1750.

Vybudováním železniční trati Olomouc - Pardubice - Praha (1845) a jejím pozdějším napojením na Liberec (1859) a Havlíčkův Brod (1871) se naše město stalo důležitou dopravní křižovatkou. Ačkoli vzdálenost od nádraží do města bylo tehdy možné dojít pěšky nebo dojet kočárem, začaly se v ulicích postupně objevovat omnibusy, z počátku tažené koňmi, jimiž místní podnikatelé dopravovali hosty od nádraží k hotelům.