Zprávy KPP

Pěkný dárek k 30.výročí sametové revoluce připravil náš zesnulý člen Zdeněk KOUT (původním povoláním poštovní úředník) svou knihu veršů a prozaických glos ?Slova? (vl. nákladem tiskl fronte, 157 s. včetně foto). Kromě věnné intimní poesie čtenáře zaujme životní osud autora (?dítěte politika? ? viz s. 96an., syna nár. soc. poslance Josefa Kouta, později politického exulanta v USA, jenž zemřel roku 1970 při návštěvě v ČSSR na infarkt). Osud autorova otce byl tragicky spjat s působností nebezpečného tajemníka OV KSČ v Pardubicích J. Jägermanna ml. (+2011), o němž náš časopis přinesl před časem studii. Autor sám byl koncem 50.let uvězněn, rehabilitován byl koncem roku 1990. Knihu doprovázejí úvahy o TGM a J. Palachovi a trefné aforismy, verši. V mládí byl do větru, k stáru větrníkem (s. 129) a komentáře z facebooku, např. k výrokům M.…

S tímto podivným tvrzením přichází Zbyněk Ludvík ve své ?Černé knize minulosti? vydané česky v 1. vydání z roku 2001 ve Frankfurtu n.M. (SRN). Na knihu jsem byl upozorněn soukromým badatelem J. Němečkem z Luže. V kapitole ?Zavraždění A. Švehly? (s. 91) vychází Ludvík z údajného tvrzení Švehlova syna Antonína ml., v 50. letech politického vězně komunistů ve Valdicích a na Mírově.

Tento článek pojednává o našich letcích ve službách sovětské rozvědky. Úkol, který dostali, byl zpravodajský se zaměřením na hospodářství, sledování pohybu vojenských jednotek a hlavně jejich profesi, což bylo letectví. Představme si je: Vlastislav Bobák (narozen 4.12.1912, krycí jméno ?Bredov?), Miloslav Hůla (narozen 14.2.1915, krycí jméno ?Čáp?), Jaroslav Lonek (narozen 22.12.1904, krycí jméno ?Lér?), Radoslav Selucký (narozen 23.3.1904, krycí jméno ?Lis?) a Jan Vycpálek (narozen 29.11.1905, krycí jméno ?Tereza?).

(nar. 4.9.1092 Visegrád, zemřel 11.2.1960 Pardubice) V oddíle C (řada XIV) ve staré části Městských hřbitovů stojíme před hrobem č.8. Jde o místo posledního odpočinku pravnuka vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla (1793-1857). Rudolf Ressel byl synem Františka Ressla (1864-1907) a vnukem Rudolfa Ressla (1823-1884), prvorozeného syna vynálezcova. Narodil se v dnešní Bosně a Hercegovině, kde byl jeho otec bankovním úředníkem. Po absolutoriu reálky vystudoval strojní inženýrství na Technické univerzitě ve Vídni (1922-28). Vojenskou službu absolvoval v tehdejším SHS (jugoslávské království), ale po zbytek svého života pracoval v ČSR u různých strojírenských firem, m.j. u chrudimského Weisnera. Čs. občanství získal v lednu 1938, v květnu t.r. i domovské právo ve městě Chrudim, jež ve 20.letech přispělo i na jeho studia. V…

Díky zápisům v kronice obce Rohovládova Bělá je možné získat mimo jiné i informace o vybavenosti obce a to i po mnoho století nazpět, kam až sahají listinné zápisy. Jedním z důležitých řemesel, která měla pro náš venkov nezastupitelné místo bylo mlynářství. Většina mlýnů se samozřejmě stavěla u vodních toků. V našem okolí to je mlýn na Výrově, který je součástí obce Břehy a dále ve městě Lázně Bohdaneč. Oba byly poháněny vodou Opatovického kanálu. V nedaleké obci Žáravice byl také mlýn, který využíval vodu z přilehlého rybníka. Dále to v minulosti byly i mlýny na větrný pohon, ty se ale v našem kraji již nenacházejí. Právě mlýn v naší obci byl samozřejmě na vodní pohon a to i přesto, že obcí neprotéká žádný větší vodní tok. Ve střední části obce je ale několik velice vydatných zdrojů spodní vody vyvěrajících až na povrch…

Uznávaný odborník v cukrovarnictví, vlastenec, podporovatel studentů i chudých, ochotný přítel a zachovatel spolku cukrovarníků východních Čech Matouš Jezbera se narodil v Bašnicích u Hořic. Jeho otcem byl Tobiáš Jezbera, statkář. Jeho matkou byla Alžběta, rozená Jarošová. Rodina Jarošových pocházela z velkostatku v Bašnicích č. 5, jehož vlastníkem se Matouš Jezbera později stal. Protože Matoušův otec byl vdovec a Alžběta byla jeho druhou ženou, měl Matouš ještě 7 nevlastních sourozenců ? 5 bratrů a 2 sestry. Matouš byl velmi vlastenecky založený, miloval svou práci, kulturu a historii.

(časopis Krajem Pernštýnův, ročník II., Pardubice 1922) ?Leccos bylo, co teď není, ale leccos co teď je, za sto let již nebude.? Toho, co bylo, není a čeho nebude, toho je na venkově mnoho. Jedním z toho mnoha jsou kočovní komedianti. Bavívali každoročně naše městečka ještě před čtyřiceti lety. /?../ Přesto, že Pardubicemi již r. 1845 projížděly vlaky železné dráhy, že tu byl jízdecký pluk a že na podzim o honech na jelena bylo tu shromáždiště šlechty, bývalo zde zřídka divadlo a koncert. Spolkový život, který by poskytl zábavy, teprve klíčil. Proto vítáni bývali všichni kočovní ?umělci?: Laštovka s panáčkovou komedií, Chmelař se živými obrazy a kejklíři ? komedianti. Žili ponejvíce z krejcárků mládeže.

Období anarchie a turbulencí, které následovalo krátce po osvobození, lze do určité míry pochopit. Na jedné straně se uvolnila obrovská vlna nenávisti vůči sympatizantům s bývalým okupačním režimem, mnohdy doprovázená chováním, které se z perspektivy dneška jeví jako nepochybně nezákonné. Byla to však čistě biologická odezva na dobu represí. Na druhé straně se ve společnosti, která šest let žila v kolektivním stresu a zvykla si na psychické a fyzické násilí, uvolnily takové negativní projevy, které se za normálních okolností považují za necivilizované a zavrženíhodné. Příkladem mohou být závist a z ní pramenící veřejné pomluvy, osočování a udavačství. Vláda spolu s prezidentem Benešem se této situaci snažila nasadit zákonný rámec, který by největším excesům zabránil. Proti nim však stála skupina vedená Gottwaldem, dobře zformovaná již z…

In: Jul. Dvořáček., Krajem Pernštýnův XII/60 Pozoruhodné postřehy, poučné, zajímavé i pro současnost, zejména Pardubic! Nenaříkej na počasí V Chrtníkách a Chvaleticích neproklínej psoty; tam ti dají kámen, skoč do Holic, do Sezemic, kdyby byl jen trochu dražší, kup si nové boty! byl bys velkým pánem. Potom zajdi do Přelouče, Vyhýbej se Pardubicům, do Choltic a Dašic, tam dělají mlýny! Dají-li ti trochu cukru, semelou tě, upečou tě, navař sladkých kašic! šoupnou tě do hlíny.

Jsou lidé, kteří ovlivní život jiných natolik, že se na ně prostě nedá zapomenout. Když jsem dostal do rukou sešit ZKPP (č. 9-10) a prohlédl jeho nejsmutnější část, totiž rubriku Žili mezi námi, padl můj zrak na jméno Jiřího Frajdla. Píchlo mě u srdce, v krku vyschlo a pak jsem jen smutně klouzal po řádkách, které napsal dr. Jiří Kotyk. Po zbytek dne v mé mysli kolovaly vzpomínky na nejskvělejšího učitele, jakého jsem kdy poznal (a to jsem jich při studiu pěti vysokých škol poznal nemálo).