Zprávy KPP

Letos je tomu právě 125 let, kdy drobný řemeslník, majitel malé slévárny a dílny na výrobu razítek a pečetidel někde v okolí dnešního divadla, pan J. Prokop postavil novou továrnu daleko na Zeleném předměstí a začal v ní vyrábět jednoduché zemědělské stroje a nářadí. Netrvalo však dlouho, továrna se slibně rozvíjela a majitel postupně přešel i na výrobu strojů pro mlýny. Byly to nejdříve mlýnské kameny a hranolové vysávače, ale i stroje pro čištění obilí. Mlýnské stroje brzy začaly ve výrobě převládat a vedle stále modernějších mlecích strojů, jako byly válcové stolice, bylo vyráběno i zařízení pro vodní pohon tehdejších mlýnů. Nástupce zakladatele, ing. Josef Prokop (1872 -1933) továrnu dále modernizoval, pňstavěl slévárnu, nové dílny, opatřil parní stroj a soustavně pečoval o obnovu a modernizaci výrobního programu. Na počátku tohoto…

Uvedení první železnice do provozu v českých zemích bylo impulsem i pro tehdejší poštu. Díky železnici se služby pošty nejen zrychlily, ale zároveň i zlepšily. Nakonec to nebyl objev rakouský, protože v kolébce železnice - Anglii - byla první vlaková pošta zavedena již od 1. července 1837, v Bádensku, Prusku a Bavorsku pak od 1. května 1849. V tehdejší monarchii byl scénář následující: první vlaková pošta vyjela z Prahy do Vídně dne 7. dubna 1851 večer a v tutéž dobu i druhý kurz z Vídně do Prahy. /1/ Jistě nebude na škodu si říci něco o stavbě první železniční trati přes Pardubice. Severní státní dráha z Vídně do Prahy se počala směrem na naše město stavět v září 1843, a to jednak od Kolína a jednak od České Třebové. Na jaře roku 1845 se oba úseky spojily v Pardubicích. První vlak od Olomouce do Prahy dorazil do Pardubic dne 20.…

Už 28. června 1842 vydalo presidium všeobecné dvorské komory oznámení o dodávkách železných výrobků pro Státní dráhy na rok 1843. Ukázalo se, že v historických zemích jsou podniky, které jsou schopny uspokojit potřeby železnice. Z řady závodů dodávaly kolejnice např. Dietrichsteinovy hutě v Polničce a litinové stoličky pak tytéž hutě v Ransku. Polnička je blízko Ždáru nad Sázavou, Ransko pak nedaleko u Ždírce. Možno říci, že je to něco málo přes 50km od Pardubic. Kolejnice Olomoucko - pražské dráhy byly hřibovitého průřezu, válcované z kujného železa s hmotností 23,6kg/m a délce 4,7 nebo 5,7m. /1/ Požádali jsme rodáka z Polničky, pana M.Landsmanna o podrobnosti. A zde jsou: "O hamru v Polničce jsou zprávy již z roku 1409. První vysoká pec tamtéž byla v provozu celé 18.století a byla v režii ždárského cisterciácského kláštera až do jeho…

Bylo to roku 1495, když pověřil pan Vilém z Pernštýna svého služebníka "fišmajstra" Vlčka, aby vyhloubil v Polabinách koryto pro novou řeku, která by napájela rybníky a poháněla vodní mlýny. Vlček určil začátek pouti této řeky u Loučné, která krátce nato se vlévala do Labe. Halda, tenkráte zvaná Sezemská struha, se rozběhla po lukách, tekla vedle lesa ponořena do stínu lesních stromů, načež se stočila k toku Labe a tekla krátký úsek rovnoběžně s Labem. Toto místo se nazývá "V Úzkém". Je pozoruhodné tím, že vedle sebe tečou dvě řeky různé výšky hladiny. Úzké bylo kdysi kouzelným místem v Polabinách. Vzorně upravená cesta pro výletníky, z obou stran husté křoví, které jen slabě propouštělo sluneční zář, ticho rušil jen zpěv ptactva a šumot vody, která v těch místech běží přes kameny....

Dne 25.dubna t.r. nás opustila v požehnaném věku 90 let paní Věra KRPATOVÁ, dlouholetá členka našeho KPP, vdova po JUDr. Karlu R. Krpatovi, známém pardubickém spisovateli a vlastivědném pracovníkovi. Takřka v závěru svého života stihla ještě předat VČM v Pardubicích jako dar cennou sbírku bibliofilských tisků svého manžela. Škoda jen, že se již nedožila chystané podzimní premiéry "Počestných paní pardubických", na niž se velmi těšila. Uchováme si ji všichni v paměti jako laskavou vzdělanou paní se stálým zájmem o město Pardubice a literární odkaz svého muže. Věčná čest její památce!

Před 25 lety - 26. září 1970 - odešel dobrovolně ze života pardubický rodák, básník Jiří Pištora. Narodil se 12. června 1932 (jeho otcem byl významný spolupracovník paraskupiny SILVER Antonín Pištora, popravený 2 července 1942 na Zámečku). Po maturitě na pardubickém gymnáziu (1951) pracoval jako dělník, pak vystudoval obor čeština-ruština na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Po absolutoriu pracoval opět nějaký čas manuálně, v letech 1958 -1961 byl knihovníkem v Pardubicích, později redaktorem časopisu Tvář, spolupracovníkem Sešitů pro světovou literaturu a umění, naposled pak tajemníkem Svazu čs. spisovatelů.

(Ochotnické divadlo od minulosti až po současnost) Jak se rozvíjelo ochotnické divadelní hnutí v Sezemicích po 1 .světové válce v době 1917-1939? V první své zprávě o ochotnickém divadle v Sezemicích jsem skončil vlastně jeho "smrtí". Nebyla to však smrt v pravém slova smyslu. Ukázalo se, jak myšlenka hrát divadlo zapustila kořeny hluboko do povědomí sezemských ochotníků i v době války. Nebyl to sice už Spolek J.K.Tyl, ale scénické práce se ujímá několik organizací najednou. Je to především Studentská Matice, která vlastně doplňovala již od r. 1909 repertoár SDO. Sezemičtí studenti pardubické reálky a vysokoškoláci nedbali tehda předpisů spolkového zákona a hráli. Hráli o prázdninách 1909 Nerudovu aktovku Prodaná láska, Štolbu, Klicperu, Šamberka, C.Davise (jeho Katakomby) i rozpustilou T.H. Brandonovu Charleyovu tetu. Pustili se i…

Snad každému z nás se přihodilo, že během svého života prožil něco, co si nedokázal vysvětlit. Byla to záhadná událost, nevysvětlitelná a nepochopitelná. To se přihodilo mně během okupace. K soudu přišlo asi 10 lidí z pohraničí, soudců i úředníků a vzhledem k tomu dostali někteří soudci na přechodnou dobu jiný referát. Tak např. Dr.Škareda, který - co soud soudem stál - měl vždy trestní agendu, převzal exekuční oddělení a já byla jeho úřednicí.

Brněnský právník, ekonom a novinář, pracovník výpočetní techniky a systémů řízení, první "polistopadový starosta" Pardubic JUDr Milan Mikula slaví letos 9. července své 70. narozeniny. Přišli jsme mu blahopřát a trochu si popovídat. Pokud vím, tak pardubicky rodák nejste, pane doktore. Kdy jste do našeho města přišel a co Vás sem přivedlo? Cítím se již zdejším občanem, ale narodil jsem se ve Znojmě a žil padesát let v Brně. V roce 1965 jsem dostal nabídku od pardubického podniku "Mlýnů a těstáren", abych nastoupil do jejich nového úseku pro zpracování hromadných dat a automatizace systémů řízení. Po srpnu 1968, který jsem tady prožil, jsem se rozhodl vrátit do Brna.

V roce 1956 byla celá veřejnost frustrována odhalením komunistických zločinů, kterým se tenkrát říkalo "porušování socialistické zákonnosti". Vzrůstalo sebevědomí a předvědčení, že je nutno zabránit, aby se něco takového opakovalo. V SSSR, v Polsku a Maďarsku byli propuštěni političtí vězni, došlo k prvním rehabilitacím, ke slovu se přihlásili dříve věznění spisovatelé i politici (Solženicyn, Gomulka aj.). U nás v Československu však panoval hřbitovní klid a tuhý stalinský režim, který reprezentoval A. Novotný a jeho klika. Pod povrchem tohoto klidu však rostl odpor. Tento odpor do značné míry reflektovali i vysokoškolští studenti a jejich profesoři.