Zprávy KPP

Kulturní život v Pardubicích měl v roce 1945 dvě výrazně odlišná období. Do počátku května 1945 doznívala protektorátní doba a po vzniku nového Československa se začala bouřlivě rozvíjet nová, ryze česká demokratická osvěta a kultura. Blížící se konec války dodal odvahu kulturním pracovníkům, jejich vystoupení jsou naplněna vlasteneckým duchem, i když otevřeně proti okupantům přece jen vystoupit nemohli. Pardubické orchestrální sdružení uspořádalo koncert skladeb Antonína Dvořáka, dokonce i Slovanské tance. Pouze škola Národní odborové ústředny zaměstnanců zůstala u protektorátní osvěty, uspořádala nic neříkající kurs psaní strojem, těsnopisu a úsporného vaření. J. Plavec přednesl přednášku o J. B. Foerstrovi a v akci Umění všem byl přednesen Máchův Máj. V městském divadle byl uspořádán večer písní, tanců, humoru a hudby Rozmarné léto…

Velmi často jsem byl na rozpacích, jak správně psát o bratrancích Veverkových. Zda je správně bratranci Veverkové nebo bratranci Veverkovi, bratranců Veverkových či bratranců Veverků atd. Obrátil jsem se proto na Ústav pro jazyk český Akademie věd Č v Praze, odkud jsem dostal odpověď (od PhDr. Ludmily Uhlířové), která může zajímat širší čtenářskou obec Zpráv: „Obecné pravidlo říká, že příjmení v prvním pádě množného čísla mohou mít buď koncovku -ovi (Novákovi, Veverkovi), nebo -ové (Novákové, Veverkové). Mezi nimi je jemný významový rozdíl. Tvary Novákovi, Veverkovi označují muži i ženy patřící do rodiny Novákových resp. Veverkových, zatímco tvary Novákové, Veverkové pojmenovávají dva nebo více mužů s příjmením Novák, Veverka, kteří mohou, ale nemusejí být v příbuzenském poměru (například: Do páté třídy chodí dva Novákové). Pokud tedy…

Snad každého z nás starších Pardubáků se zmocní pocit jisté nostalgie, když se nám dostane do ruky nějaký němý svědek dob dávno minulých, kdy jsme ještě pardubickými ulicemi pobíhali jako děti. Známý sběratel Karel Pikl nám nedávno zapůjčil takovou malou věc připomínající staré časy. Byla to obálka na recepty z období první republiky. Na její zadní straně byl seznam známých pardubických lékařů té doby, někdy z roku 1933, možná 0 něco dříve či později. Část textu jsme pro Vás oxeroxovali. Třeba si při čtení těch jmen připomenete „toho svého" pana doktora, k němuž jste Vy nebo Vaši rodiče rádi chodili, případně 1 takové lékaře, který se Vaší důvěře právě netěšil. V každém případě bychom ale uvítali, kdybyste nám, pokud si vzpomenete, napsali o některém z nich něco bližšího. Samozřejmě můžete napsat svou vzpomínku i na docela jiné téma…

Nedávno zemřel pan JUDr. Jan Meloun, okresní soudce. Působil u pardubického soudu před druhou světovou válkou i během této války. Tehdy byl mlád a pln životního elánu. Na mě vždy působil dojmem člověka hluboce věřícího v Boha s apoštolskou snahou pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. Měl přidělenu jednací síň IV v I. poschodí. Tam soudil nejen přestupky, které patřily do jeho kompetence, ale také dělal rekvisiční výslechy u případů, které posílal krajský soud v Chrudimi. Jeho řeč nebyla nikdy stručná, obsahově velmi výchovná. Snažil se během průvodního řízení přesvědčit obviněného o nesprávném způsobu jeho života a o beznadějné budoucnosti, která ho čeká, bude-li v trestní činnosti pokračovat.Měla jsem vždy dojem, že to nemluví soudce, ale kněz.

Rotary Club Pardubice obnovil svoji činnost, po přerušení trvajícím 47 let, dne 1. července 1995. Slavnostní inaugurace pardubického Rotary se konala dne 4. listopadu 1995 za velké účasti rotariánů z Rakouska, Holandska, Slovenska a České republiky v rytířském sále pardubického zámku. V tomto krásném prostředí to byla první akce po rekonstrukci. Při této příležitosti bylo vzpomenuto, že Rotary Club Pardubice byl založen již v roce 1926 a inaugurován 4. března 1927 v hotelu Veselka, společně s Rotary Hradec Králové jako druhé kluby po Praze. Stalo se to před 60 léty. Činnost klubu byla v této době 2x přerušena. V roce 1939 až 1945 za protektorátu a fašismu na dobu 6 let a v roce 1948 komunisty na dalších 41 let.

Počátkem listopadu v roce 1912 se městem rozlétla zpráva o příjezdu tureckých vojsk. Pro zvědavce to bylo něco jako náhlé rozvodnění Labe nebo neochvějný jelen, který při štvanici vběhl do Chrudimky pod Vinicí, aniž by se dal z vody vypudit. A tak kolem poledne bylo mnoho lidí u nádražního plotu, na železničním přechodu u závor na konci dnešní třídy 17. listopadu. Kdekdo sem spěchal, aby uviděl obávané mohamedánské Turky, pronásledovatele křesťanů a utlačovatele balkánských Slovanů, jak tradice nesla takový pohled z dřívějších generací až po tu dobu, kdy se na Balkáně rozpoutala válka.

Na Předměstí, vesnici, která je dnes součástí města Sobotky, žila v první polovině 19. století rodina Pelcova. Měli několik dětí, a i když byli chudí, tří z dětí dali na studie. Hynek Pele vystudoval medicínu a stal se zakladatelem české komunální hygieny a lékařské statistiky. Alois Pele působil jako právník ve státní službě, Jan Pele (nar. 23. 3. 1853) zemřel v době studií na pražské technice na choleru 29. 6. 1873. A právě tento mladík nás zajímá, neboť vyšší reálku studoval v Pardubicích, kde také v roce 1872 maturoval.

ředitel škol (nar. 21.1.1863 v Jaroměři, zemř. 2.1.1929 v Pardubicích) Ředitel Josef Chmelík (1863 - 1929), ač rodák z Jaroměře, vykonal pro Pardubice jako vlastivědný pracovník mnohé drobné mravenčí práce. Právem bylo na jeho smutečním oznámení vydaném rodinou 2. ledna 1929 motto z J.A.Komenského: Žij pověsti své, která je životem po Tvém živobytí. Chmelíkův kolega a dlouholetý přítel F.K.Potěšil o něm napsal v nekrologu: "Kdo zesnulého pana ředitele znal, ví, ze školy své jako učitel plnil, co nejsvědomitěji mohl, první ve škole, poslední ze školy, přísný byl j sobě a žáky své vedl svým příkladem k řádnému plnění povinnosti." Nejdříve učil v Opatovicích nad Labem, od roku 1889 pak v Pardubicích (Sakař 111-221) na Starém i Novém městě (dnešní ZŠ Komenského náměstí a bratranců Veverkových), jeho posledním místem byla měšťanská…

hoteliér (nar. 1842, zemř. 1.1.1891 v Pardubicích) Přicházíme od hřbitovní kaple ve Staré části Městských hřbitovů v Pardubicích podél ohradní zdi k měšťanské hrobce rodiny Střebských, Chmelíkovy a Štěpánovy (na plánku J. Janiše I.E/11). Jsou v ní pohřbeny dvě významné osobnosti pardubického veřejného a kulturního života - hoteliér J. V. Střebský a ředitel J. Chmelík, významný vlastivědný pracovník a regionální fotograf. Josef V. Střebský se narodil roku 1842. Patřil k význačným osobnostem města minulého století. Nápis na jeho pomníku uvádí: „muž vlastenecky horlivě činný a o město velezasloužilý". Uveďme, že jako obchodník se prosadil také v komunální politice jako náměstek starosty a člen Okresního výboru. Nacházíme jej též ve výboru Městské spořitelny, zvoleném 5. dubna 1886 městským zastupitelstvem, 19. 4. 1886 byl zvolen do…

TÓRY, snad nejvzácnější, svaté liturgické předměty židovské víry... Obsahují slova z 5 knih Mojžíšových, z nichž je čteno při židovských bohoslužbách. Předčítáním z nich vstupovaly stovky židovských chlapců a dívek po dosažení stanoveného věku slavnostně do pardubické židovské obce. Každá synagoga měla několik Tór. Byly umístěny ve zvláštním výklenku, mnohé uloženy ve vzácných zdobených pouzdrech a nahoře opatřeny korunou. Byly psány zvláštními písaři-Seferi, k tomu určenými pomůckami i barvou. Platili pro ně přesné rituální předpisy. Zatímco schránky i koruny Tór může návštěvník spatřit v pražském židovském muzeu i na některých výstavách, osud řady z nich je buď stále neznámý či jsou rozsety v židovských obcích řady zemí světa.