Zprávy KPP

V době I. republiky nebyly na letiště takové nároky, které jsou v době nadzvukových strojů. Vojenských i civilních letišť bylo u nás snad několik desítek a vojáci měli vytipovány plochy, které v případě mobilizace se daly využít jako polní letiště. K tomu byly i vybaveni technikou a vozidly, takže tehdy nebylo nic obtížného vybudovat polní letiště se stany, kde byl personál i technika, vozidla s opravářskými a jinými zařízeními, pracovníci pro snímkování, vyvolávání snímků a hodnocení atd. Podobně to bylo i v Bohdanči u Pardubic, kde na pozemku u silnice směr Hradec Králové bylo polní letiště v květnové mobilizaci roku 1938. Před časem byla v jednom "Zpravodaji přátel letectví" fotografie právě z Bohdanče a z květnové mobilizace 1938. Protože nějaká reprodukce vzhledem ke kvalitě nebyla možná, nezbylo nic jiného, nežli snímek překreslit.…

Od 31 .května do 9.června 1924 se v Praze konala III.mezinárodní letecká výstava, které se účastnili vedle našich vystavovatelů i početní letečtí výrobci ze zahraničí. Jedním z vystavených exponátů byl i britský dopravní letoun de Havilland DH-50 zalátaný na počátku srpna roku 1923. Tento typ využíval řadu konstrukčních prvků bombardovacího letadla DH-9A konstruovaného za první světové války. DH-50 byl jednomotorový celodřevéný dvouplošník pro dopravu čtyř cestujících v uzavřené kabině s pilotním prostorem za křídly. V době vystavování DH-50 v Praze měl tento typ na svém kontě již řadu úspěchů. Tak například na mezinárodní výstavě v Goteborgu získala "padesátka" první cenu při zkouškách spolehlivosti ověřované na trase Goteborg - Kodaň už záhy po zalátání stroje, tj, od 7. do 12. srpna 1923.

Zpráva o tom, že se Kašpar pn havárii aeroplánu "zabil", se nesla rychle městem, zvláště od úst těch občanů, kteří dnes na vlastní oči viděli, jak řezník Silberstem z Jesničánek se svým vozíkem, taženým strakatým běloušem ujedí Alžbětinou třídou směrem k hotelu Veselka a v jeho korbě, vystlané slámou, veze bezvládné tělo inž.J. Kašpara. Ten byl v obličeji celý černý od oleje, kombinézu měl potrhanou a mokrou. Byl přikryt řeznickým pruhovaným plátnem. Ústa mnohých vyslovila politování nad jeho "zmařeným životem", ale i pochybovačná slova nad smyslem jeho létání: "Pošetilec, proč vydává všanc svůj život ?" Za řeznickým vozem klusal houf skřiváneckých Muků, neb ti jako první chtěli vědět jak je to doopravdy s jejích Kašparem. V pátek dne 13. října 1911 se vypravil Kašpar vzdušnou cestou do Jičína, kde měl v neděli veřejně létat se svým…

Článek podává souhrn informací o farním kostele v městě Lázně Bohdaneč tak, aby jeho návštěvník byl seznámen s většinou poznatků o tomto kostele při jeho prohlídce bez doprovázejícího průvodce. Průvodcovské příručky doby nesvobody tyto informace neobsahovaly. Vznik a historie je obsažena v úvodním historickém přehledu, údaje následují v charakteristice budovy, vnitřní uspořádání a pohled na interiér osvětluje stať "Průvodce interiérem", v závěrečném souhrnu jsou uvedeny doplňující souvislosti v atmosféře současnosti let 1990-94. Stať vznikla na základě vlastních průvodcovských zkušeností. Historický přehled: Nahodilého i přímého návštěvníka města Lázně Bohdaneč (okres Pardubice) vítá budova farního kostela, jejíž věž dominuje rovinatému Polabí. Kostel je zasvěcen kajíc-níci sv.Maří Magdaleně. Budova stojí ve středu obdélníkového…

Ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka čís. 5-6/1996 se na str. 149 zmiňuje dr. Jiří Kotyk pod titulem „Z nové regionální literatury" o sešitu číslo dvě vlastivědné ediční řady AB Zet Pardubicka (vydala Společnost pro rozvoj Pardubicka ), který přináší práci Miloslava Huňáčka s názvem „Pamětní desky a jiné pamětní nápisy na Pardubicku". Souhlasím s hlubokou úctou dr. Kotyka k autorově píli, s kterou se tématu věnoval. I já před ní smekám. Jde o téma, které zůstalo drahnou dobu nepovšimnuto, a je proto velkou zásluhou Miloslava Huňáčka, že shromáždil téměř vše, co je dnes možno v Pardubicích a připojených obcích v tomto oboru nalézt.

13. srpna 1996 zesnul v Praze po krátké těžké nemoci ve věku 80 let JUDr. Otakar Koutský, dlouholetý člen výboru Klubu přátel Pardubic v Praze. Znali jsme jej jako výborného specialistu ve svém oboru (pracoval do posledních chvil jako předseda Kazachstán Czechoslovak - Trade Company s.r.o.), skvělého debatéra a vypravěče, znalce mnoha světových jazyků, muže s pozoruhodnou sportovní dráhou a hlavně přesvědčeného pardubického patriota.

JUDr. Alois Calaš byl v době okupace okresním soudcem Okresního soudu v Pardubicích. Byl to vysoký člověk neobyčejně hezkého vzhledu a zdál se býti určen k úspěšnému životu v budoucnosti, protože měl všechny předpoklady k vyniknutí nad průměr. Okupace mu to však nedovolila. Byl z rodiny, která se nebojácně postavila proti teroru a zapojila do ilegality. Podrobnosti mi nejsou známy, ale vím, že jeho bratr Jiří byl žalářován a v roce 1943 v Drážďanech popraven, rodiče jeho byli též uvězněni, otec ve vězení zemřel. Doktor Calaš byl též vězněn a odsouzen k osmi letům káznice. V roce 1945 byl osvobozen a žil pak ještě léta s podlomeným zdravím. Zemřel v roce 1987 ve věku 77 let.

Jedním z kladů obrozenecké doby našeho národa bylo rozšiřování vzdělání, směrované především k venkovu. Z toho důvodu jako houby po dešti začaly vyrůstat stavby těchto škol ve spádových místech okresů. Jedna z těchto staveb byla budova měšťanské školy (lidově měšťanky) v Bohdanči, která v letošním roce oslavila 10OIeté jubileum svého trvání. Školní dvoukřídlá budova kromě kostela a radnice vévodící náměstí byla postavena zhruba za půl roku, což na tehdejší dobu byl úctyhodný výkon.

Lidé od pradávna pečovali o své zemřelé, odedávna pro ně vyhledávali posvátná místa, do nichž jejich těla pohřbívali. Sem za nimi často docházeli, aby na ně vzpomněli a vzdali jim posmrtnou úctu. To trvá dodnes. Ta místa nazýváme hřbitovy. V našich zemích vznikaly hřbitovy v minulosti zpravidla v těsné blízkosti kostelů. Bylo tomu tak i v Pardubicích, kde nejstaršími pohřebišti byly hřbitůvky při jižní straně kostela sv. Bartoloměje a u kostela Panny Marie na Komenského náměstí. Vilém, od r. 1491 pernštýnský vladař na Pardubicích, dal pardubickým radním listem z 25. září 1510 na vědomí, že při špitále a kostele sv. Jana Křtitele zřídil pro pardubické občany hřbitov, „kterýž je udělán tu pro pohřeb jejich". Hřbitov byl určen pro zemřelé bez rozdílu křesťanského vyznání. Pohřbívalo se na něm až do roku 1883, kdy byl zrušen, tedy více…

Zrušení roboty v roce 1848 přineslo i změnu v organizaci politické správy a vyvolalo řadu různých správních reforem. Zákon obecní ze 17. 3. 1849 zrušil patrimoni-ální úřady a místo nich zavedl v roce 1850 nové úřady politické a soudy civilní a trestní. V této souvislosti zanikl nejen vrchnostenský úřad v Pardubicích, ale i v obcích byl zrušen úřad rychtáře a místo rychtářství se stala nejnižší správní jednotkou obec. Představení se ujímali svého úřadu složením slavnostní přísahy v kostele při slavné mši. Obec dostala právo svobodné volby svých zástupců, mohla rozhodovat o přijímání nových občanů do svazku obce a mohla samostatně spravovat obecní záležitosti. U obcí potvrzovaly volby představenstva podkrajské úřady.