Zprávy KPP

V letoš¬ním roce uplyne 115 let od otevření evangelického kostela v Pře¬louči. Dobové fotografie nás nenechávají na pochybách, že to byla velká sláva nejen pro evangelíky, ale i pro Přeloučany, mo-hutný zástup vyšel průvodem ze Záložny a ubíral se po dnešní Pražské ulici, aby se na Sokolovském náměstí stočil vpravo a směřoval Českobratrskou ulicí k novému kostelu. Cestou byl sledován množ-stvím přihlížejících. O tom, než tato událost mohla nastat, bylo třeba, aby mnoho lidí vyvinulo znač-né a nezištné úsilí. O tom, co vše se před tím i potom událo, neexistují dnes již žádní pamětníci, ale naštěstí existuje zpráva, kterou sepsala Klára Klapušová, manželka druhého přeloučského faráře a iniciátora stavby kostela Františka Klapuše , tři roky po padesátém jubileu otevření chrámu Páně na vyžádání pátého faráře ThB. Josefa Závodského . Její…

Druhý díl knihy o Slovanech se ve 2. kapitole bude věnovat místním podnikatelům a živnostníkům. Mezi ně patřili i stavitelé a architekti, kteří byli buď místní, anebo se velkou měrou svými stavebními počiny zapsali do stavebního rozvoje nejen Pardubic, ale i původních částí Slovan, tedy Familie a Studánky. Mezi ně patřili například stavitelé Jaroslav Krupař, Václav Kašpar st. a následně jeho synové Emil a Karel Kašparovi (tedy firma V. Kašpara synové). Stavitelské rodině Manychů jsme se věnovali ve Zprávách 3-4/2020, pojďme si tedy připomenout i další významné stavitele, rodinu Kašparů, alespoň ve zkrácené verzi upravené přímo pro Zprávy KPP.

VLADIMÍR MUNK je jedním z dnes už mála lidí, kteří prošli peklem nacistické továrny na smrt Auschwitz-Birkenau. Čech původem z Pardubic žijící v USA tu přišel o třicet svých příbuzných a sám se zachránil souhrou náhod. Když získal svobodu, řekl si, že se tam už nikdy nevrátí. Odhodlání k tomu sebral až teď, pětasedmdesát let od osvobození tábora.

V září 2019 nám pan Jiří Kutálek z Hodonína zaslal ze svého rodinného archivu zcela neznámé dokumenty ze života mladého odbojáře Luďka Matury ze Svítkova. Co z nich vyplývá? Luděk se narodil 9.srpna 1920 rodičům Bedřichu Maturovi, poštovnímu revidentovi (jeho rodiči byli Čeněk Matura a Terezie, roz. Peluňková) a Aloisii, roz. Klapkové, dceři majitele hostince ve Svítkově čp. 231. Luďkův otec Bedřich se narodil 4.března ve Vtelně u Mělníka. Luděk měl ještě starší sestru Evu, narozenou 21.4.1914 v Pardubicích, provdanou za Svatopluka Turečka, nar. 2.4.1907 v Kyjově, úředníka Okresní nemocenské pojišťovny tamtéž. Svatba Evy Maturové proběhla v Brně u sv. Tomáše 26.června 1937.

podnikl redaktor Lidových novin P. Zídek 6. června na stránkách přílohy Orientace. V článku s názvem „Lidice – mýtus a pravda“ totiž přisoudil „epochální význam“ tvrzením V. Kyncla o „udání židovské ženy Š. Mikešové v Lidicích“ a porovnal toto tvrzení vycházející až z poválečného zápisu četníka E. Ressla ke sporu o Rukopisy (RKZ)! Každé přirovnání, jak známo, kulhá, ale toto určitě na obě nohy, protože by pak byl V. Kyncl v tomto sporu zřejmě Masarykem a všichni jeho odpůrci z řad historiků a archivářů jen Hanky a Lindy vytvářejícími falešný mýtus o Lidicích.

28. května 2020 proběhla na pardubické radnici schůzka ve věci „rekonstrukce a revitalizace“ bývalého nacistického popraviště na Zámečku. Zprostředkoval ji na žádost vedení města Jan Doležal, majitel Evropského vydavatelství a východočeské televize V1. Vedení města zastupovali primátor Ing. Martin Charvát (ANO) a jeho náměstek Mgr. Jakub Rychtecký (ČSSD), za KPP byli přítomni dr. Jiří Kotyk a Ing. Eduard Beck. Obě strany prezentovaly znovu svá obecně známá stanoviska v dané problematice, na nichž setrvaly.

Československá obec legionářská představila zrekonstruovanou věž Larischovy vily v Pardubicích. A to v den pietní vzpomínky na vypálenou osadu Ležáky, jejíž obyvatelé byli před 78 lety drženi ve sklepení vily poslední hodiny před popravou. Larischova vila byla od samého počátku své existence nazývána Zámečkem a po mnoha letech devastace se jím opět stává. Zrekonstruovaná věž dostala novou omítku pískové barvy, ale protože stojí na druhé straně vily obklopená stromy okolního parku, zůstává běžnému kolemjdoucímu její obnovená krása skryta. Viditelná je její vrchní část s ochozem, střechou z přírodní břidlice a zrekonstruovanou kovovou korouhví. Po několika měsících usilovné práce byly dokončeny i interiéry věže, kamenné schodiště a část sklepení, které je pod celou vilou.

Vůbec nevím, kdy a u koho vzešel nápad pustit se do přestavby NKP Popraviště Zámeček, tak, aby odpovídalo 21. století. Tak svaté, památné místo na oběti heydrichiády, z nichž mnozí ani nevěděli, proč stojí před popravčími kůly, se stalo patrně vhodným nástrojem pro získání dotace. Jediné místo, které zde jako památka popravených zůstalo, bylo po válce pietně upraveno Svazem národní revoluce, pozůstalými obětí a občany pardubického regionu ze sbírek veřejnosti a organizací. V roce 2017 vyhlásil Magistrát města Pardubic architektonickou soutěž na jeho přestavbu. Netušil jsem nic zlého, když jsem se dočetl v místním tisku, že ideový návrh na památník podává mladý historik PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., kterého znám již od jeho studentských let z našich každoročních setkání v Ležákách. Tam jsme diskutovali s mými drahými přáteli z rodin…

Má loňská návštěva partnerského města Pardubic s názvem Skellefteå ve Švédsku má poněkud širší souvislosti, než obvykle bývá u zahraničních cest zvykem. Když jsem v 90. letech minulého století studoval na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy finštinu a švédštinu, občas jsem registroval, jak naši učitelé a lektoři hovoří o severních oblastech zemí finské a švédské tak, jako by se od zbytku území dost odlišovaly. Popravdě řečeno, příliš jsem tomu nevěřil. Domníval jsem se, že dotyční trochu přehánějí, že jedna země je prostě jedna země, kde se mluví jedním jazykem. Při svých cestách po obou zemích jsem se vždy zdržoval spíše na jejich jihu, kde také žije naprostá většina jejich obyvatelstva, kde se nachází většina jejich univerzit a kde také žije většina mých tamních přátel a známých. Při čtení próz z těchto zemí – neboť…

Kontaktní klub při Domu dětí a mládeže Beta v Pardubicích slouží setkávání zdravotně postižených dospělých lidí. Je to ojedinělá aktivita v Pardubicích. Již v roce 1990 projevilo tehdejší Kulturní středisko, reprezentované paní Janou Línkovou, zájem zřídit Kontaktní klub rodičů postižených i zdravých dětí. Záměrem bylo využití volného času postižených dětí v odpoledních hodinách. Co tomuto lidumilnému záměru předcházelo, to si dnes těžko představíme. Před 30 lety nic takového neexistovalo a dalo hodně práce přesvědčit zástupce tehdejších organizací se sociálním zaměřením, aby tuto aktivitu podpořily. Na základě mnoha výmluvných dopisů, adresovaných např. Výboru dobré vůle, Československému rozhlasu (do pořadu Člověk volá člověka), Československé rehabilitační společnosti Dr. Václava Vojty, Arpidě (Společnost pro rehabilitaci zdravotně…