Zprávy KPP

Na úvod se zeptám, jaká je vlastně náplň Vaší práce při zabezpečováni zahraničních styku našeho města? Doufám, že to nevyznívá jako nezdvořilá otázka, jestli máte vůbec co dělat? Umím si představit, že ano. Hlavní náplní je příprava vzájemných návštěv oficiálních delegací představitelů města. To znamená připravit pozvání, program a vše, co je kolem toho potřeba při návštěvě delegace partnerského města nebo města, s kterým mají Pardubice nějaké kontakty. Na druhou stranu zase připravit návštěvu našich představitelů města v zahraničí. Mým úkolem je také sjednávat kontakty pro různé zájmové, umělecké, kulturní nebo sportovní organizace, školy nebo podnikatele. To jsou hlavní směry naší práce. Dále zajišťuji překlady.

Dne 10. 12. 1992 se konala výroční schůze Společnosti, která zhodnotila druhý rok samostatné činnosti. Zde bylo připomenuto, že Společnost navazuje na 20 let činnosti „Odboru pro rozvoj a životní prostředí Pardubicka“, který působil v rámci Klubu přátel Pardubicka. Vzpomenuti byli jeho dřívější představitelé: stavitel Jaroslav Krupař, Ing. Zdeněk Pluskal, František Koten a Zdeněk Stehno, který krátce předtím zemřel. Ten se s malým okruhem členů s určitým rizikem snažil koncem 80. let důrazněji prosazovat zájmy Pardubicka za nepříznivých podmínek režimu a především nepřátelského kraje. Osamostatnění Společnosti bylo odůvodněno potřebou pracovat důrazněji a operativněji, což v klubu, pro určité obavy a váhavost výboru, možné nebylo. Některé připomínky nebylo možno podat jménem klubu a museli je prosazovat jednotliví členové, bez …

František Kaván, jeden z nejvýznamnějších českých malířů-krajinářů, byl typickým malířem východních Čech, který na tisíci obrazech zvěčnil nám známou a blízkou krajinu. Zemřel na začátku 2. světové války. Válka i období poválečné zasunuly předchozí dobu daleko do minulosti. A tak se stalo, že se tento náš malíř téměř vytratil z povědomí současné generace. Bude tedy účelné připomenout, že František Kaván prožil mnoho let v našem kraji v Železných horách a měl i blízký vztah k našemu městu. Narodil se ve Víchovské Lhotě u Jilemnice (1866) v rodině chudého chalupníka s mnoha dětmi. Nadaný žák se opakovaným naléháním učitele na rodiče teprve ve čtrnácti letech dostal na hradecké gymnázium. A již zde vznikly jeho první obrázky a také básně, které posílal své platonické lásce. Po maturitě a jednoleté vojenské službě byl na…

Snímek z dob 2. světové války pochází z pardubické válečné nemocnice, která stála na místě dnešní čtvrti Dukla a přilehlých ulic, včetně jižní části nádraží. Osobně mě tento vynikající lékař a profesor velice zajímá, protože je rodákem z Dolních Královic, kde se narodil v roce 1855. Dnes je město zatopeno vodami Želivky a odtud se zásobuje Praha i další města pitnou vodou. Nedávno se mi podařilo dokonce objevit vnučku prof. Hlavy, kterou je paní Olga Hrzánová, žijící v městečku na břehu Sázavy. Bohužel se narodila až po smrti dědečka, takže každopádně jeho pamětnicí není.

28. července 1997 oslavil pan profesor Macháček osmdesátiny svého života v dobré svěžesti. Při dřívějších kulatých životních jubileích bylo ve „Zprávách" důstojně vzpomenuto „pilíře" Klubu přátel Pardubicka (KPP) tradiční charakteristikou. Abychom se neopakovali, pokusme si připomenout osobnost pana profesora netradičně ve vzpomínkách. Ačkoliv se v Bohdanči nenarodil, prožil v něm svoje dětství a rád o něm mluví jako o svém druhém rodišti. Staří bohdanečtí občané se na něho dosud dobře pamatují, jak s nimi chodil do školy, učil jejich děti a vnuky v hudební výchově ve své privátní škole, později na různých státních a lidových uměleckých školách. Permanentně navštěvoval a navštěvuje Lázně Bohdaneč, ačkoli svůj celý život prožíval a prožívá v Pardubicích. Na přednáškách KPP a turistických soustředěních našel řadu příznivců pro svoji…

O této publikaci již byla stručná zmínka na těchto stránkách (2). Avšak bezesporu bude potřebné si o ní povědět o něco více. Prvním handicapem je skutečnost, že mohla vyjít až po půl století od dob, kdy je autor prožíval, druhým pak i to, že pro většinu mladší generace je to vyprávění, které jim připomíná líčení třicetileté války. Už ony časy nepamatují a desetiletí odpírání historie našeho odboje také udělalo své. Proto je potřeba na tyto publikace upozorňovat a propagovat je. Tak aspoň splatíme dluh těm obětavcům, kteří věděli, co je vlastenectví a národní hrdost. Nejednou obětovali svůj život nebo za to byli po válce potrestáni. Paradoxy dějin totiž neznají mezí. Autor dělí knihu se spoustou obrázků a mapek na řadu kapitol. Předně uvádí do děje tím, jak prožil mládí a jak se jako branec dostal 1. října 1935 k jedné ze dvou eskadron…

Údaje o životě a činnosti ing. Jana Kašpara před březnem či dubnem 1910 dosud čerpáme především z jeho vzpomínek. Týká se to zvláště jeho působení v Německu v letech 1907 až 1909. Žel, ukazuje se, že obě jeho vzpomínky, starší z roku 1911 i mladší z roku 1923, nejsou zcela spolehlivé a vyžadují alespoň pokus o ověření a doplnění. Protože jsem koncem dubna 1997 krátce pracovně pobýval ve Friedrichshafenu, pokusil jsem se zde vyhledat místní tisk ze srpna 1908, kdy se tu ing. Kašpar zúčastnil závodů motorových člunů. Ač tyto závody měly šanci stát se jednou z nejvýznamnějších místních událostí, široce popisovanou novinami, byly nakonec zastíněny katastrofou vzducholodí Ferdinanda hraběte Zeppelina, k níž došlo 4. srpna 1908 u Echterdingenu. A tak z nalezených zpráv zatím nelze učinit podrobnější doplnění průběhu událostí v oněch…

Motto: Posud každý má v živé představě bodrého stařečka, pečlivě oholeného, s dýmkou v ústech po procházkách se beroucího... List „Pernštýn" 10.8.1887. Budu vám vyprávět útržky ze života muže, jehož jméno mi ještě před šesti sedmi roky (jako asi nyní vám) neříkalo vůbec nic. Jméno Jan Konečný, nebo jak se psal v době své spisovatelské činnosti ve Vídni, Jan Nepomuk Konečný, jsem poprvé četl v seznamu čestných občanů města Pardubic, který zveřejnil archivář Zdeněk Bičík.1* Protože Konečný byl do tohoto seznamu zařazen bez přesvědčivého, jednoznačného udání data udělení Čestného titulu (Bičík uvádí pouze „před rokem 1887") a protože se nikde jinde v souvislosti s čestnými občany Pardubic o Konečném nemluvilo, rozhodl jsem, že se pokusím poznat blíže tuto do té doby mi neznámou osobnost. Jiří PertPpíše o Konečném stručně jako o…

Letos uplynulo devadesát let od slavnostního položení základního kamene budovy divadla dne 16. května 1907. Na mramorové desce základního kamene, která je osazena uvnitř budovy ve stupni hale, je uvedeno datum 9. května 1907. (viz příloha - A, B). Byla tu spousta nadšenců, kteří se o vybudování divadla zasloužili. Na budově divadla, které bylo postaveno v moderní renesanci, se kromě arch. Ant. Balšánka podílela v tehdejší době řada vynikajících umělců - Frant. Urban, Boh. Kafka, Boh. Vlček a další. Rozšíření divadla v roce 1925 -1926 o tři sta sedadel a požár v divadle 30. března 1931, to byly dva takové nezníky v jeho dějinách. Známe jeho minulost, známe jeho současnost a jaká bude jeho budoucnost? V rámci devadesátého výročí položení základního kamene jsem zpracoval poměrně rozsáhlou dokumentaci, týkající se budovy tohoto…

Ačkoliv Jindřich Němeček nebyl pardubickým rodákem (narodil se 31. ledna 1894 v Chocenicích u Kolína), prožil v Pardubicích řadu let, když zde působil jako předák ve vozovém depu ČSD. Odvezen k vojenské službě byl již na samém počátku I. světové války. Dne 26. října 1914 nastoupil službu u pěšího pluku 36 v Mladé Boleslavi. Jeho služba v rakousko- uherské armádě nebyla však příliš dlouhá: krátce po příjezdu na ruskou frontu, kde bojoval v rámci 13. setniny pěšího pluku 18, byl 25. ledna 1915 za bojů v Karpatech zajat. Nebylo to náhodné, jak naznačují slova dalšího legionáře a bývalého příslušníka 18. pluku Josefa Janovského: „Jinak se na bratra Němečka pamatuji velice dobře, neboť zběhl společně s námi do zajetí".1) Následoval tak příkladu dalších Čechů i Slováků, kteří odmítali bojovat dále na straně Rakouska - Uherska a přebíhali k…